Oceány dramaticky zelenají: Masivní nárůst mořských řas začíná ohrožovat plovoucí větrné elektrárny

Dvě dekády satelitních dat a zapojení umělé inteligence

Komplexní výzkumný projekt vědců z University of South Florida ve spolupráci s americkým Národním úřadem pro oceán a atmosféru (NOAA) přinesl první ucelené globální zmapování výskytu plovoucí vegetace. Výzkumníci podrobili detailnímu zkoumání celkem 1,2 milionu satelitních snímků pořízených mezi lety 2003 a 2022 napříč 13 klíčovými oceánskými zónami.

Klíčem k úspěchu bylo nasazení pokročilých modelů hlubokého učení (AI). Ty dokázaly detekovat i takzvané sub-pixelové signály, kdy mikroskopické povlaky řas tvoří méně než jedno procento plochy jediného obrazového bodu družicového senzoru. Výpočetní náročnost celého projektu si vyžádala měsíce nepřetržitého provozu na superpočítačové infrastruktuře, výsledkem je však přesná chronologie proměny oceánské hladiny.

Dramatická čísla: Makrořasy expandují o 13,4 % ročně

Studie rozlišuje dvě hlavní formy plovoucí biomasy: mikroskopické povrchové řasy (mikrořasy) a velké makroskopické chaluhy (makrořasy, především rody Sargassum a Ulva). Zatímco plocha mikrořas rostla v globálním průměru tempem přibližně 1 % ročně, kumulativně tyto květy zasáhly neuvěřitelných 43,8 milionu km² oceánu, což představuje plochu téměř čtyřnásobku rozlohy Spojených států amerických.

Mnohem dramatičtější dynamiku však vědci zaznamenali u velkých plovoucích makrořas v tropickém Atlantiku a západním Pacifiku. Zde biomasa narůstala průměrným tempem 13,4 % ročně. Z dříve lokálního fenoménu se stal masivní celoplanetární proces.

Zlomové období 2008–2010 a permanentní změna režimu

Před rokem 2008 byly rozsáhlé koberce makrořas ve volném oceánu vzácností a vyskytovaly se primárně v Sargasovém moři. Vše se změnilo v roce 2008, kdy obří pás řasy Ulva zaplavil Žluté moře. Následoval vznik takzvaného Velkého atlantického sargasového pásu v roce 2011, který se táhne od břehů západní Afriky až po Karibik a Mexický záliv.

Oceánografové upozorňují, že globální oceán prošel nevratným posunem ekologického režimu: ze systému chudého na plovoucí makrořasy jsme přešli do stavu trvale bohatého na tuto biomasu. Příčinou je kombinace dvou faktorů:

• Masivní přísun živin z pevniny: Průmyslová hnojiva bohatá na dusík a fosfor jsou vyplavována řekami jako Amazonka, Mississippi či Jang-c’-ťiang přímo do oceánských proudů.
• Růst teploty povrchových vod: Aktuální teploty moří dosahují v letních měsících rekordních hodnot, což v kombinaci se slunečním svitem vytváří podmínky srovnatelné se skleníkem.

Komplikace pro offshore větrné parky

Zatímco ve volném oceánu poskytují plovoucí koberce útočiště mladým rybám a želvám, při pobřeží a na šelfu působí vážné hospodářské škody. Hnijící biomasa na plážích uvolňuje toxický sirovodík a způsobuje anoxii (odčerpání kyslíku) v pobřežních vodách. V posledních měsících se však projevil zcela nový, dříve opomíjený problém: přímý střet s mořskou energetickou infrastrukturou.

Rozmach pobřežních větrných parků, jakým je například rozsáhlý projekt Coastal Virginia Offshore Wind, i nově vznikajících plovoucích farem v hlubších vodách naráží na limity biologického znečištění (tzv. biofouling). Tuny unášených pevných chaluh se zachytávají na kotevních lanech plovoucích platforem, zvyšují jejich hydrodynamický odpor při bouřích a zanášejí chladicí okruhy transformátorových stanic.

S tím, jak se plovoucí turbíny přesouvají z experimentální fáze do plného komerčního nasazení (například francouzský projekt EFGL dosáhl plného výkonu v červenci 2026), se pravidelné čištění a monitoring stávají zásadní položkou provozních nákladů. Vědci proto vyvíjejí specializované satelitní předpovědní systémy, které mají provozovatelům větrných parků umožnit včasnou predikci pohybu řasových polí a plánování údržby dříve, než dojde k poškození kotevních systémů.