Opakované vlny mořských veder u pobřeží Austrálie trvale mění druhové složení korálů na Velkém bariérovém útesu. Nová studie australských vědců v odborném časopise Current Biology ukázala, že delší období klidu mezi teplotními výkyvy nevede k vyšší stabilitě ekosystému, ale naopak k růstu druhů velmi citlivých na teplo.
Shrnutí v bodech
- Studie v časopise Current Biology analyzovala dopady 5 vln mořského tepla na útesu mezi lety 2016 a 2024.
- V nejsevernější části omezily 3 až 4 bělící epizody obnovu a přežily tam jen odolnější druhy korálů.
- Centrální sektor měl 7 až 8 let na zotavení, vyrostly v něm však teplocitlivé druhy náchylné k úhynu.
- Jižní část čelila v roce 2024 až 2× vyššímu tepelnému stresu než centrální úseky se srovnatelným úhynem.
Pět bělících epizod během osmi let
Vědecký tým vyhodnotil údaje z pěti hromadných bělících událostí, které Velký bariérový útes postihly v letech 2016 až 2024. Výsledky výzkumu zveřejnil deník China Daily i tisková agentura NAMPA. Zjištění ukazují, že reakce útesu na tepelný stres se výrazně liší podle toho, jakou historii poškození má daná oblast za sebou. Bělení korálů nastává ve chvíli, kdy teplota vody překročí obvyklé letní hodnoty o jeden až dva stupně Celsia po dobu několika týdnů. Korálové kolonie v takových podmínkách vyloučí symbiotické řasy zvané zooxanthely, které jim dodávají živiny i zbarvení. Pokud vysoká teplota přetrvává, korál hladoví a odumírá. V posledních letech tento jev podporují také globální jevy a rekordní teploty světových oceánů, které zvyšují základní hladinu tepelné energie v mořích.Rychlý růst křehkých korálů
V centrálních a severních oblastech útesu panoval mezi lety 2016 a 2024 relativní klid. Korálové porosty zde měly 7 až 8 let na regeneraci. Během této doby se plocha živých organismů znatelně zvětšila. Obnova však měla konkrétní háček. Během několika let bez veder se nejrychleji rozšířily druhy korálů z rodu Acropora, které vytvářejí rozvětvené tvary. Rostou velmi rychle. Zároveň však mají slabou toleranci vůči přehřátí vody. Když v roce 2024 přišla další mořská vlna veder, tyto zotavené porosty utrpěly plošný úhyn. Výsledná mortalita byla vysoká, přestože samotný teplotní extrém nebyl tak silný jako v jiných částech útesu. Dlouhá pauza bez stresu tak vytvořila porost, který byl k vysokým teplotám náchylnější než komunity na místech s odlišným vývojem.Rozdíly mezi severem a jihem
Zcela jinou situaci autoři studie zaznamenali v nejsevernějším sektoru útesu. Tamní korálové struktury zasáhly od roku 2016 3 až 4 bělící vlny. Časté ataky prakticky zastavily celkovou regeneraci biomasy. Rychle rostoucí a křehké druhy tam vůbec nedostaly prostor znovu vyrůst. Při mořské vlně veder v roce 2024 vykázal nejsevernější sektor překvapivě nízkou míru úhynu i samotného bělení. Přežily zde totiž masivní a pomalu rostoucí druhy, například korály rodu Porites, které snesou vyšší tepelné zatížení. Časté poškození v minulých letech tak ze systému vyselektovalo zranitelné organismy. V jižní části útesu byla situace odlišná. Zdejší komunity byly do roku 2024 poměrně zachovalé. Tepelný stres byl v tomto sektoru během roku 2024 až dvakrát vyšší ve srovnání s centrální částí. Přesto byl zaznamenaný úbytek korálové hmoty v centrálních oblastech srovnatelně vážný jako na jihu, právě kvůli převaze citlivých druhů.Jak vznikají mořské vlny veder
Mořská vlna veder je období neobvykle teplé vody v oceánu, které trvá minimálně pět po sobě jdoucích dnů. Vzniká kombinací atmosférických a oceánských procesů. Nejčastěji jde o vliv stabilní tlakové výše, která nad mořem setrvává delší dobu. Slabé proudění vzduchu omezuje vlnění hladiny. Sluneční záření tak ohřívá pouze horní vrstvu vody, aniž by docházelo k promíchávání s chladnějšími hlubinnými proudy. Když se k tomu přidá teplý vzduch z pevniny, teplota na mělkých útesech stoupá velmi rychle. Vědci v závěru studie v časopise Current Biology uvádějí, že rychlé změny ve složení druhů budou reakce Velkého bariérového útesu na další klimatické jevy ovlivňovat i v budoucích letech. Samotné sledování plochy pokryté korály bez hodnocení konkrétních druhů již k posouzení stavu ekosystému nestačí.
