Klimatická migrace začíná: Od Hondurasu po Torresův průliv přicházejí lidé o domov

Šest metrů ročně: jak moře pohlcuje Honduras

Malá rybářská osada Cedeño leží na honduraském tichomořském pobřeží v Honduraském zálivu Fonseca. Ještě před čtvrtstoletím tu stávaly domy, fungovaly plážové restaurace a rybáři každé ráno vyplouvali na moře. Dnes je velká část někdejší zástavby pod vodou. Mezi lety 2004 a 2026 ustoupilo pobřeží o zhruba 135 metrů, což odpovídá průměrnému tempu 6,13 metru za rok. To je extrémní i na poměry erozí ohrožených oblastí světa. Tropická bouře Cristina, která oblast zasáhla začátkem června 2026, situaci ještě zhoršila. Amnesty International ve své nové zprávě Cedeño: Losing everything, home and children dokumentuje, jak kombinace stoupající hladiny moře, opakovaných bouřkových přívalů a eroze pobřeží systematicky ničí životní podmínky stovek rodin. Přístup k pitné vodě je minimální — většina studní je znehodnocena slanou vodou. Rybolov, hlavní zdroj obživy, kolabuje. „Úlovky klesají, ekosystém se hroutí a žádná udržitelná alternativa neexistuje," konstatuje zpráva. Katastrofální je přitom reakce státu. Honduraské úřady o problému vědí přes 20 let, ale systematická pomoc nikdy nepřišla. Lidé si domy opravují z vlastních kapes, často se zadlužují a mladí odcházejí — mnozí nelegálně do Spojených států. Přitom ani tam na ně nečeká ochrana: podle Amnesty International čelí klimatičtí migranti stále přísnějším deportačním politikám. „Cedeño ukazuje dvojí nespravedlnost: lidé jsou vyháněni ze svého území klimatickou krizí, kterou nezpůsobili, a zároveň narážejí na stále restriktivnější migrační politiku, když hledají ochranu," shrnula Ana Piquer, ředitelka Amnesty International pro Ameriku. „Odpovědí nemůže být deportace. Musí to být ochrana, klimatická spravedlnost a mezinárodní spolupráce."

Torresův průliv: když mizí posvátná místa původních obyvatel

Paralelní příběh se odehrává na opačné straně planety. V Torresově průlivu mezi Austrálií a Papuou-Novou Guineou žijí původní obyvatelé ostrovů, jejichž domovy rovněž pohlcuje stoupající moře. Komunitní lídři Uncle Pabai a Uncle Paul z národa Guda Maluyligal zažalovali australskou vládu a u Federálního soudu argumentovali, že rostoucí hladina moře ničí jejich posvátná kulturní místa, pohřebiště předků, potravinové zahrady a kritickou infrastrukturu. V červenci 2025 australský Federální soud uznal, že klimatická změna představuje pro ostrovy v Torresově průlivu existenční hrozbu. Šlo o průlomové rozhodnutí, které explicitně propojuje klimatickou krizi s lidskými právy.

Poprvé v dějinách: Mezinárodní soudní dvůr řekl, že státy mají povinnost chránit občany před klimatem

Oba případy — z Hondurasu i z Austrálie — dostávají nový právní rámec díky bezprecedentnímu poradnímu posudku Mezinárodního soudního dvora (ICJ) z roku 2025, který následně schválilo Valné shromáždění OSN. ICJ vůbec poprvé konstatoval, že státy mají podle mezinárodního práva povinnost chránit lidská práva před dopady klimatické změny. Jinými slovy: nečinnost v klimatické politice už není jen politické selhání — je to porušování lidských práv. Pro vlády po celém světě to znamená konkrétní právní závazek: plánovat adaptaci na změnu klimatu, chránit nejzranitelnější obyvatele a zajistit důstojné přesídlení tam, kde už život není možný.

Čísla, která nelze ignorovat

Podle dat organizace Internal Displacement Monitoring Centre (IDMC) způsobily v roce 2023 přírodní katastrofy po celém světě desítky milionů případů vnitřního vysídlení. A co je klíčové: naprostá většina se odehrává v zemích, které k emisím skleníkových plynů přispívají minimálně. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) ve své Šesté hodnotící zprávě (AR6) jednoznačně konstatuje, že zranitelné komunity, které historicky ke klimatické změně přispěly nejméně, jsou postiženy neúměrně nejvíce. A varuje, že s každým dalším desetistupněm oteplení klimatická rizika eskalují. Honduras je v tomto ohledu učebnicovým příkladem. Jeho podíl na globálních emisích je zanedbatelný, přesto podle německé organizace Germanwatch patří dlouhodobě mezi země nejvíce zasažené extrémními projevy počasí.

Co to znamená pro Česko a Evropu?

Na první pohled by se mohlo zdát, že eroze pláží na honduraském pobřeží nebo v Torresově průlivu je pro střední Evropu vzdálené téma. Opak je ale pravdou — a to hned z několika důvodů. Za prvé: Evropa je historicky jedním z největších emitentů skleníkových plynů. Podle dat Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) vyprodukovala EU od průmyslové revoluce zhruba 22 % všech kumulativních emisí CO₂. Pokud ICJ říká, že státy mají povinnost chránit lidská práva před klimatickou změnou, pak tato odpovědnost dopadá i na Prahu, Berlín nebo Paříž. Za druhé: klimatická migrace se neomezí jen na tropy. Už dnes pozorujeme klimaticky podmíněnou migraci z afrického Sahelu, z Blízkého východu a ze střední Asie — regionů, kde kombinace sucha, neúrody a extrémních teplot podkopává možnost obživy. Evropa, včetně Česka, se na tento trend musí připravit: adaptační strategie, humanitární politika a klimatické finance nejsou abstraktní témata, ale otázky, které budou určovat stabilitu kontinentu v příštích desetiletích. Za třetí: i Česko už pociťuje klimatické dopady přímo. Vlny veder jako v roce 2015 a 2019, sucho mezi lety 2015–2020, které decimovalo lesy a zemědělství, nebo bleskové povodně z roku 2021 — to vše ukazuje, že střední Evropa není imunní. Adaptace české krajiny na změnu klimatu — od obnovy mokřadů po změny v zemědělském hospodaření — je nutností, ne volbou.

Chybějící miliardy a morální dluh

Klíčovou součástí problému jsou finance. IPCC ve své AR6 zdůrazňuje, že globální finanční toky na adaptaci jsou naprosto nedostatečné, zejména pro rozvojové země. Amnesty International k tomu dodává, že velcí emitenti mají odpovědnost podporovat nízkoemisní země formou grantů, nikoliv půjček, aby se tyto státy dále nezadlužovaly při řešení krize, kterou nezpůsobily. Na klimatické konferenci COP29 v roce 2024 v Baku se podařilo dojednat nový kolektivní kvantifikovaný cíl klimatického financování, který stanovuje příspěvek rozvinutých zemí na 300 miliard USD ročně do roku 2035. Odborníci však upozorňují, že reálná potřeba rozvojových zemí se pohybuje v řádu bilionů. Česko jako člen EU se na těchto mechanismech podílí — jak prostřednictvím evropských fondů, tak bilaterální rozvojovou pomocí. Otázka zní, zda to stačí.

Klimatická spravedlnost jako výzva pro 21. století

Osudy obyvatel Cedeña i Torresova průlivu nejsou izolovanými příběhy. Jsou předvojem fenoménu, který bude v následujících desetiletích eskalovat. Světová banka ve své zprávě Groundswell odhaduje, že bez účinných opatření by do roku 2050 mohlo být vnitřně vysídleno až 216 milionů lidí v šesti regionech světa. To, co se dnes děje v Hondurasu a v Austrálii, je varování. A otázka nestojí, zda se klimatická migrace dotkne Evropy — ale kdy a v jakém rozsahu.