Zatímco dosavadní globální úsilí v boji proti klimatické změně cílilo primárně na snižování produkce skleníkových plynů, stále větší váhu získávají metody aktivního odstraňování oxidu uhličitého přímo z atmosféry. Rychlý nástup technologických i přírodních řešení však odhalil citelnou mezeru: stávající mezinárodní inventarizační manuály nedokážou nově vznikající procesy zachytávání dostatečně přesně a jednotně měřit.
Zastaralá metodika naráží na nové technologie
Základním kamenem pro vykazování národních emisí jednotlivých států jsou metodické pokyny IPCC, které naposledy prošly zásadním formováním v roce 2006. V té době byly technologie přímého zachytávání ze vzduchu (DAC), minerální sekvestrace nebo rozsáhlé aplikace biouhlu převážně v laboratorním stádiu. V současnosti se však tyto postupy posouvají do komerční praxe a státy potřebují vědět, jak přesně tyto zásahy odečítat ze své celkové uhlíkové bilance.
Na oficiální zprávě s názvem Methodology Report on Carbon Dioxide Removal Technologies, Carbon Capture, Utilization, and Storage pracuje přes 150 mezinárodních odborníků. Po prvním setkání autorského týmu vznikl první pracovní návrh (First Order Draft), který postoupil do odborného posouzení (Expert Review). V polovině srpna 2026 proběhlo v Mexico City druhé setkání autorského týmu čítajícího více než 120 vědců, které projednalo připomínky k tomuto prvnímu pracovnímu návrhu a pracovalo na dalším znění.
Celý proces navazuje na širší vědeckou přípravu Sedmé hodnotící zprávy (AR7), kde mezinárodní týmy současně řeší i další klíčové oblasti zemského systému, jak jsme popsali v článku o přípravě zprávy IPCC AR7 a zapojení oceánografů.
Od ukládání v půdě po zrychlené zvětrávání
Jednou z hlavních autorek zprávy byla jmenována půdní specialistka Iris Holzer z Environmental Studies Program na UC Santa Barbara, která se specializuje na dynamiku uhlíku v půdních profilech a geochemické procesy. Její výzkum se zaměřuje mimo jiné na urychlené zvětrávání křemičitanových hornin (enhanced rock weathering), což je metoda, která urychluje přirozené procesy vázání atmosférického CO₂ do stabilních minerálů.
„Odstraňování oxidu uhličitého znamená vzít CO₂ z atmosféry a bezpečně ho uložit jinam. K tomu dochází přirozeně – vstřebáváním stromy nebo rozpouštěním v mořské vodě. Stále častěji se však o to pokoušíme uměle,“ vysvětluje vědecký kontext Holzer v oficiálním oznámení univerzity, které bylo publikováno 2. září 2026 na portálu UC Santa Barbara.
Chystaná metodika se primárně zaměřuje na terestrické (suchozemské) zdroje, propady a využití zachyceného plynu. To zahrnuje celé spektrum přístupů:
- Ukládání v půdě a mokřadech: Přesné kvantifikace organického uhlíku v hlubších půdních vrstvách a hodnocení stability rašelinišť.
- Sekvestrace do hornin: Minerální karbonatace a monitorování chemické stability vázaného uhlíku v geologických formacích.
- Využití uhlíku (CCU): Transformace zachyceného plynu na materiály s dlouhou životností, například jako plniva do stavebního betonu či specifických syntetických polymerů.
Přísná pravidla proti nadhodnocování
Jednou z hlavních výzev pro autory je energetická náročnost technologií CDR a CCUS. Pokud by zařízení na zachytávání uhlíku spotřebovávalo energii z fosilních zdrojů, celková emisní bilance projektu by mohla být záporná. Nová metodika IPCC proto nastaví standardizované úrovně vykazování (takzvané Tiers) – od výchozích tabulkových hodnot pro méně rozvinuté státy až po rigorózní matematické modely vyžadující přímá terénní a satelitní měření.
Finální publikace a oficiální přijetí nové metodické zprávy IPCC jsou naplánovány na rok 2027. Výsledný dokument se stane závazným technickým vodítkem pro členské státy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) při předkládání jejich národních inventarizací.
Jaký je rozdíl mezi technologiemi CDR a CCUS?
Technologie CDR (Carbon Dioxide Removal) aktivně odstraňují již existující CO₂ přímo z volné atmosféry (například zalesňováním, zvětráváním hornin či přímým zachytáváním DAC). CCUS (Carbon Capture, Utilization, and Storage) zahrnuje zachycení emisí u průmyslových zdrojů (např. cementáren) před jejich únikem a jejich následné trvalé uložení pod zem nebo zapracování do výrobků.
Proč jsou metodické pokyny IPCC pro státy závazné?
Podle Pařížské dohody musí signatářské země pravidelně a transparentně vykazovat své národní emise skleníkových plynů. Standardy IPCC zajišťují, že všechny země počítají své emise a propady podle stejných, vědecky ověřených a mezinárodně porovnatelných vzorců bez dvojího započítávání.
