Nová studie varuje: každý rok odkladu klimatických opatření nás posouvá blíže k nevratnému zvýšení hladiny moří. Vědci z University of Exeter a Penn State ve výzkumu publikovaném v prestižním časopise Philosophical Transactions of the Royal Society A upozornili, že nejoptimističtější scénáře už jsou pravděpodobně mimo dosah. Do konce století by hladina moří mohla stoupnout o více než půl metru, což ohrozí stovky milionů lidí v pobřežních oblastech. Pro Česko to znamená nejen vzdálenou hrozbu, ale reálný tlak na ekonomiku, migraci i bezpečnost.
Nová studie překresluje hranice možného
Mezinárodní tým vědců vedený Helen Millman a Martinem Siegertem z University of Exeter a Richardem Alleym z Penn State publikoval 24. dubna 2026 studii, která podrobně analyzuje dosažitelnost nejnižších emisních scénářů IPCC (Mezivládní panel pro změny klimatu) z hlediska zvyšování hladiny moří. Výsledky výzkumu ukazují, že současné trendy globálního oteplování již směřují k takzvaným středním až vysokým projekcím, což znamená, že nejlepší, nejsnadněji zvladatelné varianty budoucího vývoje jsou prakticky nedosažitelné.
Od roku 1850, kdy začalo intenzivní spalování fosilních paliv, vzrostla globální teplota téměř o 1,5 °C a průměrná hladina moří se zvedla o více než 20 centimetrů. Zdánlivě malé číslo skrývá obrovskou energii: téměř polovina tohoto nárůstu pochází z tepelné roztažnosti oceánů — voda se při zahřívání prostě rozpíná. Druhá polovina je výsledkem tání horských ledovců a polárních ledových příkrovů. Alarmující je především fakt, že zhruba polovina celkového vzestupu hladiny moří od počátku průmyslové éry se odehrála pouze za posledních 30 let. Tempo zrychluje.
Tři mechanismy, které ženou oceán vzhůru
Pro pochopení vážnosti situace je nutné znát tři základní fyzikální procesy, které řídí vzestup hladiny moří. Každý z nich reaguje na oteplování jinou rychlostí a s jiným důsledkem.
Tepelná roztažnost: oceán se „nafukuje“
Asi 90 % přebytečného tepla způsobeného skleníkovými plyny se absorbuje právě oceány. Když se voda zahřívá, její molekuly se více pohybují a objem vody se zvětšuje. Tento proces, známý jako termická expanze, je relativně pomalý, ale neuvěřitelně setrvačný. I kdybychom dnes okamžitě zastavili všechny emise, oceány by se ještě po staletí rozpínaly. Podle programu Copernicus se celosvětové tempo zvyšování hladiny moří za poslední dvě desetiletí téměř zdvojnásobilo.
Tání horských ledovců
Na Zemi se nachází přibližně 300 000 horských ledovců. Pokud by všechny roztály, způsobily by vzestup hladiny o zhruba 24 centimetrů. To sice není katastrofální číslo, ale v kombinaci s dalšími faktory přispívá k celkovému trendu. Významnější je, že ledovce slouží jako „zásobárny“ sladké vody pro miliardy lidí — jejich ústup tak ohrožuje nejen pobřeží, ale i vnitrozemskou vodní bezpečnost.
Kolaps polárních ledových příkrovů
Největší a zároveň nejnebezpečnější faktor představují obří ledové štíty na Grónsku a v Antarktidě. Ty dohromady uchovávají tolik vody, že jejich kompletní roztátí by zvedlo hladinu moří o více než 65 metrů — tedy téměř 300krát více než všechny horské ledovce dohromady. To nehrozí ze dne na den, ale vědci pozorují, že ztráta hmoty z těchto oblastí se dramaticky zrychluje. Příspěvek Antarktidy ke zvyšování hladiny moří je dnes přibližně šestkrát vyšší než před třemi desetiletími. Grónsko a Antarktida nyní přispívají k růstu hladiny více než všechny ostatní ledovce světa dohromady.
Bod zlomu, za kterým není návratu
V některých oblastech západní Antarktidy, zejména v sektoru Amundsenova moře, vědci pozorují takzvané dynamické procesy, které mohou spustit nevratný ústup ledových mas. Jakmile se ledový štít začne ztrácet z těchto kritických oblastí, zpětná vazba mezi oceánem a ledem může proces ještě urychlit — tání vede k poklesu povrchu ledovce, který pak přijde do kontaktu s teplejší vodou v nižších vrstvách, což způsobí další tání.
Podle studie publikované na portálu Modern Diplomacy je svět v současnosti na trajektorii vedoucí k přibližně 3 °C globálního oteplení. To je daleko za cílem Pařížské dohody (1,5 °C) a dokonce i za její horní hranicí (2 °C). Přitom odhady hovoří o tom, že práh pro nevratné rozpadnutí grónského ledového štítu se může nacházet už mezi 1,7 °C a 2,3 °C. Jinými slovy: flirtujeme s teplotou, která by mohla znamenat dlouhodobý závazek planety k několikametrovému vzestupu hladiny moří.
Co to znamená pro Česko a střední Evropu?
Česká republika je vnitrozemský stát, a tak by se mohlo zdát, že zvyšování hladiny moří je pro ni vzdáleným problémem. Opak je pravdou. Studie citovaná Českou televizí upozorňuje, že už zvýšení hladiny o pouhých 20 centimetrů do roku 2050 může způsobit ekonomické škody v řádu bilionů dolarů. Pobřežní města od Amsterdamu po Hamburk, od Benátek po Londýn, jsou životně důležitými uzly evropské ekonomiky. Jejich ohrožení znamená přerušení dodavatelských řetězců, nárůst cen energií a potravin.
Beyond ekonomiky stojí otázka migrace. Podle odhadů OSN žije v pobřežních oblastech do deseti metrů nad současnou hladinou moří více než 600 milionů lidí. Zpráva Evropské agentury pro životní prostředí uvádí, že adaptace pobřeží by mohla zabránit až 95 % předpokládaných hospodářských ztrát, ale její náklady jsou obrovské. Pokud se země jako Bangladéš, Vietnam nebo Nizozemsko nebudou moci přizpůsobit, miliony lidí budou hledat nový domov — a Evropa, včetně Česka, bude jedním z cílových regionů.
I přírodní poměry ve střední Evropě nezůstanou nedotčeny. Vzestup hladiny moří ovlivňuje atmosférické cirkulace, což může zesilovat extrémy počasí — od vln veder po intenzivní povodně. Česká republika již nyní zažívá častější sucha i náhlé přívalové deště, které s globálními změnami souvisejí.
Zpomalit lze ještě stále
Zpráva zdůrazňuje, že budoucnost není zcela vykolíkována. Svět přestane oteplovat téměř okamžitě poté, co dosáhne takzvané net zero — stavu, kdy lidské aktivity nepřidávají do atmosféry žádné další skleníkové plyny. Rapidní dekarbonizace by zpomalila úbytek ledu a koupila tak čas pro pobřežní města, komunity, přístavy a ekosystémy, aby se dokázaly adaptovat.
Problém je v propasti mezi vědeckými doporučeními a politickou realitou. Současné národní závazky (takzvané NDC, neboli národně stanovené příspěvky) vedou svět k teplotnímu nárůstu, který je výrazně nad bezpečnou úrovní. Každý odložený rok znamená, že se „východisko“ posouvá výš — a možnosti, jak situaci zvládnout, se zužují.
Pro české čtenáře to znamená jedno: změna klimatu není abstraktní hrozba za oceánem. Je to proces, který formuje ekonomiku, geopolitiku i každodenní život v Evropě. Rozhodnutí, která politici a firmy dělají dnes, určí nejen to, zda v roce 2100 budou existovat některé z dnešních pláží, ale také to, jak stabilní a prosperující bude svět, ve kterém budou žít naše děti.
Proč je zvýšení hladiny moří o půl metru tak nebezpečné, když jde o relativně malou výšku?
Půl metru není jen o zaplavení pláží. Jde o výrazné zvýšení frekvence přílivových povodní, salinizaci podzemních vod a zemědělské půdy v deltách velkých řek, destabilizaci přístavů a kritické infrastruktury. Při bouřích a vlnobití se tyto efekty násobí — oblasti, které byly dříve bezpečné, se stanou neobyvatelnými.
Jak souvisí zvyšování hladiny moří s počasím ve střední Evropě?
Oceány regulují globální klima a proudění vzduchu. Když se oteplují, mění se tlakové systémy, což může vést k častějším vlnám veder, suchům nebo naopak k extrémním srážkám ve vnitrozemí. Změny v teplotním rozdílu mezi Arktidou a tropeky ovlivňují také rychlost a stabilitu proudění v Evropě.
Existuje nějaká technologie, která by dokázala zvýšení hladiny moří zastavit nebo zvrátit?
Přímé technické zásahy do hladiny moří, jako je například obří odsolování nebo „geoingenýrství“ ledovců, jsou zatím ve fázi sci-fi. Jediným reálně dostupným „nástrojem“ je radikální snížení emisí skleníkových plynů. Adaptační opatření — výstavba hrází, přesun infrastruktury, ochrana mokřadů — mohou zmírnit dopady, ale nezastavit samotný růst hladiny.