Záplavy, které pobřeží historicky ohrožovaly jednou za sto let, dnes přicházejí v průměru dvanáctkrát častěji. Toto alarmující zjištění přinesla průlomová studie publikovaná 10. června 2026 v prestižním vědeckém časopise Nature Climate Change. Výzkum pod vedením profesora Sönkeho Dangendorfa z Tulane University je prvním, který tak přesně kvantifikuje, jak lidmi způsobená změna klimatu přepsala pravděpodobnost nejhorších pobřežních povodní na celém světě.
Storočná povodeň — termín, který přestal platit
Hydrologové a pojišťovny tradičně pracují s pojmem storoční povodeň — extrémní událost, která má v jakémkoli roce jen 1% pravděpodobnost výskytu. Tento statistický konstrukt stojí za výpočty pojistných sazeb, normami pro stavbu přístavů, ochranných hrází i celých přímořských měst od Rotterdamu po Tokio.
Nová studie tuto propočítanou jistotu bortí. Dangendorf a mezinárodní tým vědců analyzovali záznamy přílivových stanic na více než 100 lokalitách po celém světě a zkombinovali je s výstupy klimatických modelů. Výsledek jejich analýzy pokrývající období 1900–2005 je jednoznačný: to, co bylo tehdy storoční katastrofou, je dnes statisticky průměrnou událostí s opakovacím intervalem pouhých osmi let.
„Od sedmdesátých let minulého století jsou skleníkové plyny zdaleka dominujícím faktorem. Je to jednoznačné," uvedl pro AP Sönke Dangendorf, David and Jane Flowerree Associate Professor in River-Coastal Science and Engineering na Tulane University School of Science and Engineering.
Čtyři z dvanácti na vrub člověka
Studie pečlivě rozlišuje mezi různými příčinami nárůstu. Čtyřnásobné zvýšení pravděpodobnosti lze přímo přičíst lidské činnosti — zejména spalování fosilních paliv a s tím spojenému stoupání mořské hladiny v důsledku tepelné roztažnosti vody a tání ledovců. Zbývající část celkového dvanáctinásobku pochází z kombinace přirozené variability klimatu a lokálního sesedání půdy (tzv. subsidence), ke kterému dochází zejména v deltách velkých řek nebo tam, kde bylo historicky čerpáno podzemní vody.
Výzkumníci zdůrazňují, že jejich čísla jsou konzervativní. Analýza končí rokem 2005, protože od té doby nejsou k dispozici dostatečné datové sady pro atribuci lidského vlivu v klimatických modelech. Jenže od roku 2005 do dnes lidský otisk na klima dále rostl — skutečný dnešní násobek rizika je pravděpodobně ještě vyšší.
Atlantické pobřeží, jihovýchodní Asie, ale i Evropa
Ačkoli studie sleduje globální průměr, geografické rozdíly jsou výrazné. Mezi nejvíce zasaženými oblastmi figuruje východní pobřeží USA, kde se hladina moře zvyšuje rychleji než globální průměr — přispívá k tomu i zpomalování Atlantické meridionální cirkulace (AMOC). Silně ohroženy jsou také hustě obydlené delty jihovýchodní Asie — Bangladéš, Vietnam, Indonésie — a nízko položené tichomořské ostrovy.
V Evropě je situace různorodá, ale rozhodně ne klidná. Severní moře zaznamenává jedny z nejrychleji stoupajících hladin v Atlantiku. Města jako Amsterdam, Rotterdam nebo Hamburk investují desítky miliard eur do protipovodňové infrastruktury. Nizozemský meteorologický institut KNMI varuje, že bez masivních opatření by do konce století mohlo být přímo ohroženo přes milion lidí jen v Nizozemsku.
Česká republika je sice vnitrozemský stát, ale téma ji zasahuje nepřímo. Stoupající hladiny moří urychlují příliv klimatických uprchlíků, destabilizují zemědělství v přímořských regionech a zvyšují geopolitické napětí, které se dříve či později projeví na evropské bezpečnosti i ekonomice.
Pojišťovny, města a nové normy: kdo se přizpůsobí?
Výsledky studie mají přímé dopady na to, jak inženýři a pojišťovny počítají rizika. Pokud je „storoční" povodeň de facto osmiroční, pak protipovodňová zeď dimenzovaná na století ve skutečnosti vydrží jen několik desetiletí. To se týká kritické infrastruktury — přístavů, elektráren, čistíren odpadních vod — postavených podle norem, které klimatická realita dávno překročila.
V USA, kde studie vyvolala okamžitou reakci, mluví experti o nutnosti přepsat místní stavební předpisy a normy pro pojišťování pobřežních nemovitostí. Obdobná diskuse se rozjíždí v Evropě — Copernicus Climate Change Service (C3S) vydal v posledních měsících sérii zpráv zdůrazňujících nutnost aktualizace adaptačních strategií.
Stoupá hladina moří, stoupá i naléhavost
Globální hladina moří vzrostla od roku 1900 přibližně o 20 centimetrů. Tempo přitom zrychluje: zatímco v první polovině 20. století stoupala o 1,4 mm ročně, v posledních dvou desetiletích je to více než 3,6 mm za rok. Při scénáři, kdy se oteplování podaří udržet pod 2 °C, vědci odhadují celkový nárůst do roku 2100 na 30–60 cm. Při nekontrolovaném vývoji může být nárůst i metrový — a to by, jak ukazuje právě Dangendorfova studie, přepsalo pravděpodobnost extrémních povodní ještě drastičtěji.
Studie nese název Human-driven sea-level rise has quadrupled the frequency of coastal sea-level extremes since 1900 a je dostupná v Nature Climate Change (DOI: 10.1038/s41558-026-02659-0).
Jak se storoční povodeň liší od běžné záplavy?
Storoční povodeň je technický pojem označující extrémní hydrologickou událost s pravděpodobností výskytu 1 % v libovolném roce — tedy statisticky jednou za 100 let. Neznamená, že k ní nemůže dojít dvakrát za sebou. Díky stoupající hladině moří a změně klimatu se tato pravděpodobnost dramaticky zvýšila, takže dnes podobná událost nastane průměrně jednou za 8 let.
Ohrožuje stoupání mořské hladiny i vnitrozemská města jako Praha nebo Brno?
Přímo nikoliv — Praha ani Brno u moře neleží. Nepřímé dopady jsou ale reálné: stoupání moří přispívá k destabilizaci přímořských ekonomik a zemědělství, zvyšuje migrační tlaky a ovlivňuje globální pojistné trhy. Zároveň fyzikální mechanismy, které způsobují stoupání moří (tání ledovců a tepelná roztažnost vody), jsou neoddělitelně spjaty se změnami atmosférické cirkulace, které ovlivňují i počasí ve střední Evropě.
Co může jednotlivec nebo obec udělat pro přizpůsobení se riziku pobřežních záplav?
Pro pobřežní komunity platí: revize místních stavebních předpisů podle aktualizovaných klimatických modelů, investice do zelené infrastruktury (mangrovy, umělé mokřady), přestěhování nejzranitelnějších staveb z dosahu záplav a pojišťovací produkty odpovídající reálnému riziku. Na mezinárodní úrovni je klíčové snižování emisí skleníkových plynů — jedině tím lze zpomalit tempo, jakým hladina moří stoupá.
