Západní státy USA spoléhají na specifický hydrologický cyklus. Léto v oblastech jako Kalifornie, Nevada či Arizona bývá suché a horké, přičemž naprostá většina srážek přichází během zimy ve formě sněhu ve vysokohorských masivech Sierra Nevady a Skalnatých hor. Tyto sněhové pokrývky fungují jako přirozené vodojemy. Když na jaře a počátkem léta postupně tají, napájejí koryta řek, rozsáhlé zavlažovací kanály i gigantické přehradní nádrže. Pokud je však zima teplá a sněhu napadne málo, letní nedostatek vody je nevyhnutelný.
Jak detailně rozebral server Yale Climate Connections, nová recenzovaná studie zveřejněná v odborném časopise Communications Earth & Environment doložila, že globální oteplování způsobené skleníkovými plyny za uplynulých 70 let zmenšilo průměrnou roční zásobu horského sněhu na západě USA o 36 %. Ještě zásadnější je však zjištění, že zhruba 40 % z tohoto celkového poklesu padá na vrub emisím pouhých 122 konkrétních průmyslových producentů.
Shrnutí v bodech
- Horská sněhová pokrývka na západě USA klesla za posledních 70 let o 36 %, což zásadně omezuje přísun vody do řek a přehrad.
- Produkce 122 největších fosilních a cementářských společností má na svědomí přibližně 40 % z tohoto naměřeného úbytku sněhu.
- Roční ztráta vody přisouzená těmto 122 korporacím odpovídá celkovému objemu nádrže Lake Mead při jejím plném napuštění.
- Průtoky horských řek klesly vlivem oteplení o 13 %, zatímco nároky na zemědělské zavlažování v oblasti vzrostly o 4,3 %.
Ztracená voda o objemu největší nádrže Ameriky
Objem vody, o který horské ekosystémy a vodohospodáři každoročně přicházejí výhradně vlivem emisí těchto 122 korporací, je alarmující. Podle propočtů devítičlenného týmu vědců z University of California v Mercedu a organizace Union of Concerned Scientists odpovídá tato roční ztráta celkové kapacitě nádrže Lake Mead při jejím stoprocentním napuštění. Jde o největší vodní rezervoár ve Spojených státech, ležící na řece Colorado, jehož hladina v posledních letech klesla na historická minima.
Atribuční analýza navíc ukázala, že celkové oteplení klimatu snížilo průměrný roční průtok řek stékajících z hor do nížin o 13 %. Samotné produkty skupiny 122 znečišťovatelů zavinily pokles těchto průtoků o 6 %, což představuje téměř polovinu veškerého úbytku způsobeného člověkem. Ruku v ruce s tím jde rostoucí žízeň krajiny: teplejší atmosféra zvyšuje výpar a deficit tlaku vodní páry, což vedlo k nárůstu potřeby zemědělského zavlažování o 4,3 %. I v tomto parametru nese zmíněná skupina korporací zhruba poloviční podíl.
Tento vývoj bezprostředně navazuje na dlouhodobé trendy, kdy globální koncentrace skleníkových plynů neustále přepisují tabulky, jak pravidelně sledují mezinárodní zprávy mapující globální stav klimatu i doprovodné extrémní projevy počasí po celém světě.
Jak funguje vědecká metoda atribuce
Klimatická atribuce je obor, který dokáže pomocí pokročilého modelování a statistiky oddělit přirozenou variabilitu počasí od lidského vlivu. Výzkumníci pod vedením Emily Williamsové zkombinovali reálná pozemní meteorologická měření teploty, relativní vlhkosti a hydrologických bilancí z let 2014 až 2024 v sedmi klíčových povodích amerického Západu s globálními klimatickými modely.
Následně nasimulovali tři různé scénáře vývoje atmosféry od roku 1950: - scénář zahrnující veškeré lidské emise, - čistě přírodní scénář bez antropogenního vlivu, - scénář, z něhož byly odečteny emise pocházející z těžby a produktů 122 sledovaných korporací.
Porovnáním těchto tří modelových světů vědci přesně izolovali podíl, který způsobily právě tyto subjekty. Seznam takzvaných „Carbon Majors“ zahrnuje státní i soukromé giganty. Patří mezi ně například společnosti Chevron, ExxonMobil, Shell či BP, ale také těžařské konglomeráty z Číny, Saúdské Arábie nebo bývalého Sovětského svazu. Právě těmto 122 subjektům je připisováno přibližně 70 % všech průmyslových emisí oxidu uhličitého od roku 1854, přičemž celých 97 % z nich bylo vyprodukováno až po roce 1950.
Dopady na komunity a právní bitvy
Výsledky výzkumu zveřejnil také portál juancole.com, který upozornil na zásadní právní rozměr celé studie. Nedostatek povrchové vody nutí zemědělce v údolích čerpat podzemní vody z hlubokých zvodní. Ty se však nestačí doplňovat, což vede k sesedání půdy a trvalému poškození infrastruktury. Města jako Phoenix, Las Vegas nebo Los Angeles se potýkají s rostoucími náklady na zajištění pitné vody.
Některé americké státy, jako New York či Vermont, se v reakci na to snaží prosadit legislativu vytvářející takzvané klimatické superfondy. Ty mají donutit největší historické emitenty, aby se finančně podíleli na nákladech na adaptaci a nápravu škod. Přesné vyčíslení podílu konkrétních korporací na hydrologickém kolapsu Západu tak dává městům a vládám do rukou silný vědecký důkazní materiál pro probíhající i budoucí soudní spory.
Proč vědci počítali emise znečišťovatelů až od roku 1950?
Od 50. let 20. století proběhla drtivá většina (zhruba 97 %) veškerých průmyslových emisí těchto firem. Zároveň interní dokumenty ropného průmyslu z pozdějších desetiletí potvrdily, že vedení těchto korporací již v té době vědělo o rizicích, která spalování fosilních paliv představuje pro stabilitu globálního klimatu.
Může jeden vlhký a chladný rok vyřešit deficit vody na západě USA?
Jedna nadprůměrná sněhová zima může krátkodobě naplnit menší nádrže, ale dvě dekády trvající megasucho a dlouhodobý pokles sněhové pokrývky o 36 % vytvořily hluboký deficit v podzemních vodách i v půdní vlhkosti, který vyžaduje mnoho let stabilních srážek za sebou.
