Co jsou akcelerační zóny a proč vznikají
Akcelerační zóny představují nový nástroj územního plánování, který do české legislativy přináší evropská směrnice RED III (Renewable Energy Directive III). Jejich smyslem je vyčlenit konkrétní oblasti, kde bude možné obnovitelné zdroje energie — především větrné a fotovoltaické elektrárny — povolovat v režimu zkráceného řízení, a to přibližně do jednoho roku.
Důvod je pragmatický: Česko, stejně jako ostatní státy EU, musí do roku 2030 výrazně navýšit podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie. Podle aktuálních dat České společnosti pro větrnou energii (ČSVE) je u nás instalováno přes 220 větrných elektráren s celkovým výkonem 372 MW (stav k prosinci 2025). Pro srovnání: sousední Rakousko disponuje více než 3 900 MW, Německo dokonce přes 72 000 MW instalovaného výkonu ve větru. Česká republika tak v rámci EU patří k zemím s vůbec nejnižším podílem větrné energie — aktuálně větrné elektrárny pokrývají necelá 2 % celkového instalovaného výkonu všech zdrojů.
Konkrétně v roce 2025 vyrobily tuzemské větrníky přibližně 665 000 MWh elektřiny, což odpovídá roční spotřebě zhruba 190 tisíc domácností. Pro srovnání — fotovoltaické elektrárny v Česku disponují výkonem téměř 4 000 MW, tedy více než desetinásobkem větrné kapacity. Právě tento nepoměr chce stát prostřednictvím akceleračních zón změnit.
Jak to funguje: Větrná elektrárna od základu po síť
Moderní větrná elektrárna je technologicky vyspělé zařízení, které přeměňuje kinetickou energii větru na elektřinu. Typická současná turbína — například Vesta V110, která je v ČR hojně zastoupena — má průměr rotoru 110 metrů, výšku stožáru kolem 95 metrů a instalovaný výkon 2,2 MW. Největší tuzemská elektrárna Vrbice II v Karlovarském kraji, instalovaná v roce 2025, se pyšní výkonem 2,35 MW při výšce stožáru 138 metrů.
Větrná turbína začíná vyrábět elektřinu při rychlosti větru okolo 3–4 m/s a plného výkonu dosahuje při 12–15 m/s. Při silnějším větru se lopatky automaticky natáčejí, aby nedošlo k přetížení. Životnost moderní elektrárny se pohybuje mezi 20 až 30 lety, přičemž po skončení provozu je nutná její demontáž a rekultivace terénu — a právě nejasná pravidla pro likvidaci a odpovědnost za rekultivaci patří k hlavním výhradám odpůrců.
Proč naráží akcelerační zóny na odpor
Veřejné projednání 15. května ukázalo, že odpor veřejnosti není zdaleka jen lokální záležitostí. Do pražského Radiopaláce dorazily stovky občanů, starostů i odborníků z celé republiky a napjatá atmosféra byla cítit od prvních minut. Kritika se soustředila na několik okruhů:
Ochrana krajiny a památek: V navržených akceleračních oblastech se nacházejí i lokality v blízkosti národních kulturních památek — zmiňována byla hora Říp (AOV85) či Blaník (AOV16), ale také území chráněná UNESCO jako Kroměříž, Telč nebo Český Krumlov. Odpůrci tvrdí, že masivní stavby vysoké přes 150 metrů by nenávratně poškodily krajinný ráz a historický kontext těchto míst.
Právní pochybnosti: Během jednání zazněly otázky týkající se možného rozporu návrhu s evropskou směrnicí RED III, správním řádem, stavebním zákonem, zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu i Aarhuskou úmluvou. Podle vystupujících nebyly tyto dotazy jednoznačně zodpovězeny.
Zdraví a kvalita života: Odpůrci upozorňují na možný vliv hluku, infrazvuku a takzvaného flicker efektu (stroboskopického míhání stínů rotujících lopatek) na obyvatele v okolí. Zástupci ministerstva pro místní rozvoj naopak argumentují, že samotné vymezení akcelerační zóny automaticky neznamená povolení konkrétních staveb — každý projekt bude dále posuzován individuálně.
Ekonomické dopady: Obce a majitelé nemovitostí se obávají poklesu cen pozemků a domů v blízkosti větrných parků. Kritizována je také podle odpůrců vysoká výkupní cena elektřiny z větrných elektráren, která je několikanásobně vyšší než u stabilních zdrojů, což podle nich zvyšuje regulovanou složku ceny elektřiny pro koncové spotřebitele.
Sdružení Krajina lidí a iniciativa Zastav VTE, které byly na projednání výrazně vidět, upozorňují, že lhůta pro podání připomínek vyprší 1. června 2026. Na svých webových stránkách proto nabízejí vzory připomínek a podrobný návod, jak je správně podat.
Česká energetika na rozcestí
Debata o větrných elektrárnách není jen o krajině — je to především debata o budoucnosti české energetiky. Česko se zavázalo k evropským klimatickým cílům, konkrétně snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 % oproti roku 1990 a dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Bez výrazného navýšení podílu obnovitelných zdrojů, včetně větru, je splnění těchto cílů prakticky nemožné.
Problém je, že Česko větrnou energii dlouhodobě zanedbávalo. Zatímco v letech 2006–2014 probíhala intenzivnější výstavba — vznikly parky jako Kryštofovy Hamry (21 turbín, 42 MW) nebo Horní Loděnice (9 turbín, 18 MW) — v posledních letech se tempo prakticky zastavilo. V roce 2024 přibylo jen několik málo turbín, především Jívová (5× 2,2 MW) a Dívčí Hrad (2× 2,2 MW). Pro představu: Německo v témže roce instalovalo přes 3 500 MW nového větrného výkonu.
Na druhou stranu právě v roce 2025 a 2026 přichází nový impuls v podobě moderních, výkonnějších turbín — v Česku se objevily první stroje s výkonem přes 4 MW (Enercon E-138 v Gruně–Žipotíně, 4,26 MW), které dokážou vyrobit více elektřiny z menšího počtu zařízení. To je zásadní technologický posun: namísto desítek menších turbín lze dosáhnout stejného výkonu s menším záborem krajiny.
Co bude dál
Osud akceleračních zón se rozhodne v následujících týdnech. Po vypršení lhůty pro připomínky 1. června bude ministerstvo pro místní rozvoj vypořádávat zaslané podněty a připravovat finální podobu dokumentu. Klíčovou otázkou zůstává, zda se podaří najít kompromis mezi ochranou krajiny, právy samospráv a nutností modernizovat českou energetiku.
Ať už výsledek dopadne jakkoli, jedno je jisté: debata o větrných elektrárnách není jen technickou diskusí o územním plánování. Je to střet dvou legitimních hodnot — práva na ochranu domova a krajiny na jedné straně a odpovědnosti za energetickou budoucnost země na straně druhé. A tenhle střet bude českou společnost provázet ještě dlouhá léta.
Kolik procent elektřiny dnes vyrábí vítr v Česku a jaký je cíl do budoucna?
Větrné elektrárny aktuálně dodávají přibližně 1,6 % instalovaného výkonu české energetické soustavy a ročně vyrobí kolem 665 000 MWh, což odpovídá asi 0,9 % celkové tuzemské spotřeby elektřiny. Evropská unie v rámci balíčku Fit for 55 počítá s tím, že do roku 2030 by měl podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie dosáhnout alespoň 42,5 %. Pro Česko to znamená nutnost výrazně navýšit kapacity ve všech segmentech OZE — včetně větru, který má u nás stále obrovský nevyužitý potenciál.
Co se stane s větrnou elektrárnou po skončení životnosti?
Po 20 až 30 letech provozu musí být větrná elektrárna odborně demontována. Proces zahrnuje rozebrání turbíny a stožáru, odstranění betonových základů (zpravidla do hloubky minimálně 1 metru) a následnou rekultivaci půdy do původního stavu. Náklady na demontáž jedné moderní turbíny se pohybují v řádu stovek tisíc až jednotek milionů korun. Právě otázka, kdo ponese odpovědnost za likvidaci a zda bude finančně zajištěna, patří k hlavním tématům současné debaty — aktuální legislativa totiž podle kritiků tuto povinnost dostatečně neošetřuje.
Může Česká republika splnit klimatické cíle i bez větrných elektráren?
Teoreticky ano, ale bylo by to výrazně dražší a technicky komplikovanější. Větrná energie má oproti solární tu výhodu, že vyrábí elektřinu i v zimních měsících a v noci — tedy v době, kdy fotovoltaika dodává minimum. Bez rozvoje větru by Česko muselo investovat podstatně více do akumulačních kapacit, dovozu elektřiny ze zahraničí nebo do přenosové soustavy. Větrné elektrárny navíc produkují jednu z nejlevnějších elektřin — výrobní náklady moderních turbín se podle Evropské asociace pro větrnou energii pohybují kolem 30–50 EUR za MWh, což je méně než u nových uhelných nebo plynových zdrojů.
