Teplejší planeta může sama uvolňovat více skleníkových plynů. Podle studie zveřejněné v září 2026 mohou emise z tajícího permafrostu, mokřadů a požárů zvýšit globální oteplení do roku 2100 o dalších 0,2 až 0,4 °C. Jde o modelový odhad, nikoli o přesnou předpověď.
Shrnutí v bodech
- Přírodní zpětné vazby mohou do roku 2100 přidat ke globálnímu oteplení 0,2 až 0,4 °C.
- Tání permafrostu uvolňuje asi 18 miliard tun CO₂ na každý 1 °C globálního oteplení.
- Každý další stupeň oteplení pevniny může zvýšit emise metanu z mokřadů o 24 milionů tun ročně.
- Arktické požáry podle odhadu vypouštějí přibližně 142 milionů tun uhlíku ročně.
Příroda přidává vlastní emise
Lidské emise z uhlí, ropy, plynu a změn využití půdy zvyšují teplotu. Vyšší teplota pak mění podmínky v ekosystémech, které uhlík dlouhodobě ukládaly. Část z něj se dostává zpět do atmosféry jako oxid uhličitý nebo metan. Tento proces se označuje jako pozitivní zpětná vazba. Neznamená, že příroda oteplování sama zahájila. Znamená, že změna způsobená člověkem může spustit další emise, které oteplování dále posílí. Výzkum vedený odborníky ze Spark Climate Solutions, Stanfordovy univerzity a Woodwell Climate Research Center podle zveřejněných informací shrnuje několik těchto procesů v jednom odhadu. Autoři uvádějí, že přirozené emise vyvolané oteplením mohou zesílit oteplování způsobené lidskou činností o 20 až 30 procent. Výsledek je třeba číst s rezervou. Uvedené rozpětí závisí na vývoji emisí, rychlosti tání půdy, rozsahu požárů i na tom, jak jednotlivé klimatické modely popisují mokřady a vegetaci.Permafrost zadržuje uhlík po tisíce let
Permafrost je půda, která zůstává zmrzlá nejméně dva roky. V arktických oblastech obsahuje zbytky rostlin a živočichů, které se v chladu rozkládaly jen pomalu. Jak půda rozmrzá, mikroorganismy tento materiál zpracovávají a uvolňují oxid uhličitý i metan. Podle údajů uvedených ke studii může tání arktického permafrostu uvolnit přibližně 18 miliard tun CO₂ na každý 1 °C globálního oteplení. Celkové množství uvolněné do konce století se odhaduje na 200 až 300 gigatun ekvivalentu CO₂. Tato čísla nelze chápat jako jednorázový výbuch emisí. Rozmrazování probíhá v různých oblastech různou rychlostí. Záleží na složení půdy, množství ledu, vegetaci i na tom, zda se po rozmrznutí vytvoří suché nebo mokré prostředí. Mokřady mají zvláštní význam. V půdě s nedostatkem kyslíku vzniká při rozkladu organické hmoty metan. Ten se do atmosféry dostává v menším množství než oxid uhličitý, během prvních desetiletí však účinněji zadržuje teplo. Odhad studie uvádí, že každý další stupeň oteplení pevniny může zvýšit emise metanu z přírodních mokřadů přibližně o 24 milionů tun ročně. Skutečný rozsah se bude lišit podle srážek, hladiny vody a rozsahu mokřadů.Požáry mění ukládání uhlíku
Lesní požáry uvolňují uhlík přímo spalováním vegetace a půdy. Požár zároveň odstraňuje rostliny, které by při růstu odebíraly oxid uhličitý z atmosféry. Pokud se oblast obnovuje pomalu nebo ji zasáhne další požár, uhlíková bilance se může změnit na dlouhou dobu. V arktických oblastech se oheň šíří také přes rašelinu a půdní organickou hmotu. Takový požár může pokračovat pod povrchem a uvolňovat uhlík i po skončení viditelného hoření. Podle citovaných odhadů arktické lesní požáry vypouštějí do atmosféry přibližně 142 milionů tun uhlíku ročně. Rozsah emisí z požárů se mezi roky výrazně mění. Záleží na suchu, teplotě, větru a množství dostupné vegetace. Proto jeden mimořádně silný požární rok sám o sobě neurčuje dlouhodobý trend. Důležitá je kombinace četnosti požárů, spálené plochy a rychlosti obnovy lesů. Problematice měření emisí z požárů se věnuje také evropská služba Copernicus. Sledování požárních emisí v reálném čase umožňuje porovnávat kouřové vlečky a množství uvolněného uhlíku mezi jednotlivými oblastmi. Satelitní údaje pomáhají doplnit pozemní měření, která jsou v odlehlých částech Arktidy omezená.Modely zpětné vazby stále zpřesňují
Klimatické modely už dnes zahrnují uhlíkový cyklus, vegetaci i požáry. Ne všechny procesy však dokážou popsat se stejnou přesností. Obtížné je hlavně předpovědět, jak rychle se bude měnit permafrost, kolik uhlíku zůstane v půdě a jak se po požáru obnoví vegetace. Podle dostupných informací proto vědecké iniciativy, včetně projektu WIEMIP, pracují na lepším zapojení emisí z permafrostu, mokřadů a požárů do globálních modelů. Cílem není vytvořit jedno přesné číslo pro rok 2100. Výzkumníci se snaží zmenšit rozpětí možných scénářů a lépe určit, které procesy mají na výsledek největší vliv. Zpráva o stavu klimatu v roce 2025 připomíná, že změny oceánů a skleníkových plynů probíhají současně. Oceán přitom stále pohlcuje část tepla i oxidu uhličitého, což zpomaluje růst teploty atmosféry, nemůže však neomezeně kompenzovat další emise. Hodnota 0,2 až 0,4 °C proto popisuje dodatečné oteplení v určitém souboru předpokladů. Neříká, že oteplení automaticky dosáhne horní hranice. Ukazuje však, že klimatická bilance nezávisí pouze na budoucím spalování fosilních paliv, ale také na reakci půdy, mokřadů, lesů a zmrzlé půdy. Zdrojem zveřejněných údajů je shrnutí studie v Genetic Literacy Project. Širší vědecký rámec poskytuje syntetická zpráva IPCC; ta popisuje vliv uhlíkového cyklu a změn ekosystémů, nikoli konkrétní odhad uvedený v nové studii.
