Back to Top
Přejít k hlavnímu obsahu
Podnebí a klima

Stávající opatření nestačí. Planeta míří do konce století k oteplení o 2,7 °C

Ilustrační foto pro i-meteo.cz
Klimatická diplomacie opustila snahu udržet globální oteplení pod hranicí 1,5 °C vůči předindustriální éře. Probíhající summit COP31 v turecké Antalyi vstoupil do jednání s oficiálním konstatováním, že uhlíkový rozpočet pro tento cíl je vyčerpán a planeta projde obdobím takzvaného překročení.

Původní závazek z Pařížské dohody z roku 2015 počítal s udržením růstu teplot výrazně pod dvěma stupni Celsia a se snahou nepřekročit hodnotu 1,5 °C. Vědci na nereálnost tohoto limitu upozorňovali delší dobu. Jak uvedl magazín Australian Geographic s odkazem na výzkum klimatologů Andrewa Kinga a Benjamina J. Henleyho z Melbournské univerzity, fyzikální setrvačnost klimatického systému a tempo emisí ukazovaly vyčerpání rozpočtu s mnohaletým předstihem. Vyjednavači na konferenci v Antalyi tak museli změnit základní strategii.

Shrnutí v bodech

  • Globální oteplení směřuje podle platných vládních politik k hodnotě 2,7 °C do roku 2100.
  • Fyzikální rozdíl mezi 1,5 °C a 2,7 °C znamená zásadní zintenzivnění přívalových srážek i vln veder.
  • I při okamžitém zastavení emisí nese zemský systém setrvačnost oteplení o dalších zhruba 0,5 °C.
  • Celosvětové emise oxidu uhličitého z fosilních zdrojů v roce 2026 klesnou o odhadovaných 0,4 %.
  • Veřejné finance pro rozvojové země se propadly z dřívějších 40 miliard na 11,7 miliardy dolarů ročně.

Přechod ke strategii minimalizace překročení

Místo odvrácení překročení teplotního limitu se nová mezinárodní agenda soustředí na minimalizaci délky a intenzity tohoto stavu. Cílem je srazit emise natolik rychle, aby se průměrná teplota po přechodném vzestupu vrátila zpět k hodnotě 1,5 °C do konce 21. století. To by však vyžadovalo masivní a rychlé nasazení technologií pro odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry, které dosud v potřebném měřítku nefungují.

Rizikem tohoto přístupu jsou nevratné změny v přírodních systémech. Při vyšších teplotách hrozí spuštění zpětných vazeb v biosféře, kdy například tání permafrostu nebo vysychání tropických pralesů začne do ovzduší dodávat další skleníkové plyny nezávisle na lidské činnosti. Podobné procesy popisuje i studie o tom, jak teplejší svět uvolňuje více uhlíku a sám tím oteplování zesiluje.

Projekce ukazují oteplení o 2,7 stupně

Platná legislativa a současné kroky jednotlivých států zatím neodpovídají ani bezpečnému návratu k nižším teplotám. Projekt Climate Action Tracker v listopadu 2026 revidoval odhad budoucího vývoje. Při stávajících zavedených politikách směřuje průměrná globální teplota k oteplení o 2,7 °C do roku 2100. Původní loňská kalkulace počítala s hodnotou 2,6 °C.

Pokud by státy beze zbytku splnily veškeré své dlouhodobé sliby a nezávazné cíle, oteplení by se zastavilo na hodnotě 1,9 °C. Rozdíl mezi reálnými zákony a politickými deklaracemi tak činí téměř celý jeden stupeň Celsia.

Fyzikální mechanismy: Rozdíl mezi 1,5 °C a 2,7 °C

Rozdíl mezi oteplením o 1,5 °C a 2,7 °C nepředstavuje pouhý lineární posun na stupnici teploměru, ale zásadní transformaci dynamiky zemské atmosféry. Jak ve svých pracích analyzují King a Henley, s každou desetinou stupně nelineárně narůstá četnost projevů, které spadají pod extrémní počasí.

Základní fyzikální souvislost vychází z Clausius-Clapeyronova vztahu: s každým nárůstem teploty o 1 °C pojme atmosféra přibližně o 7 % více vodní páry. Při posunu z 1,5 °C na 2,7 °C se nasycenost vzduchu vlhkostí zvyšuje natolik, že konvekční bouře a frontální systémy disponují podstatně větší latentní energií. To vede k nárůstu intenzity bleskových povodní a přívalových dešťů, jaké již nyní v menším měřítku pozorujeme v Británii či střední Evropě. Zároveň platí, že teplejší vzduch dramaticky urychluje evapotranspiraci z půdy a vegetace, což mezi srážkovými epizodami prohlubuje zemědělské i hydrologické sucho.

Vyšší globální oteplení navíc narušuje stabilitu tryskového proudění (jet streamu). Menší teplotní rozdíl mezi Arktidou a rovníkem vede k meandrování tohoto výškového větru a vzniku dlouhotrvajících atmosférických blokací. Tyto stabilní anticyklonální situace vytvářejí takzvané tepelné kupole, které uzamykají suchý a horký vzduch nad kontinenty. Právě takové synoptické situace stály za vlnou veder v Evropě v roce 2003, jež vedla k desítkám tisíc úmrtí a jejíž pravděpodobnost se podle attribučních studií v důsledku oteplení výrazně zvýšila. Při oteplení o 2,7 °C se podobně extrémní periody stávají běžnou součástí letního režimu.

Tepelná setrvačnost oceánů a mořské vlny veder

Klíčovým aspektem, na který King a Henley upozorňují, je role světových moří. Oceány absorbují více než 90 % přebytečného tepla zachyceného skleníkovými plyny. Kvůli jejich obrovské tepelné kapacitě však dochází k výraznému zpoždění odezvy. I kdyby veškeré emise skončily okamžitě, teplota vzduchu by během následujících desetiletí vzrostla ještě zhruba o dalších 0,5 °C, než oceány dosáhnou rovnováhy s atmosférou.

Rostoucí akumulace energie přímo ovlivňuje teploty povrchu moří a vyvolává mořské vlny veder. Výzkumy ukázaly, že masivní epizoda bělení Velkého bariérového útesu v roce 2016 by byla v podmínkách klimatu bez vlivu člověka prakticky vyloučena. Zatímco cíl 1,5 °C ještě dával šanci na zachování alespoň fragmentů tropických korálových společenstev, oteplení směřující k hodnotě 2,7 °C znamená pro většinu těchto ekosystémů překročení biologických mezí přežití a destabilizaci mořských potravních řetězců.

Mírný pokles fosilních emisí

V datech se zároveň objevují první známky obratu v produkci skleníkových plynů. Globální emise oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv v roce 2026 klesnou podle odhadů o 0,4 %. Jde o výsledek rozšiřování fotovoltaiky, vyšších prodejů elektromobilů a přetrvávajících vysokých cen ropy a zemního plynu po konfliktu na Blízkém východě.

Tento pokles je však pomalý. K tomu, aby se trajektorie teplot začala výrazněji ohýbat směrem dolů, by globální emise musely klesat tempem několika procent ročně po celou následující dekádu.

Propad financí pro zranitelné státy

Vyjednávání komplikuje stav mezinárodního financování. Objem veřejných financí přislíbených vyspělými státy na pomoc rozvojovému světu s adaptací a energetickou transformací výrazně klesl. Z předchozí úrovně zhruba 40 miliard dolarů ročně se propadl na 11,7 miliardy dolarů. Důvodem je vypršení starších víceletých programů, rozpočtové škrty v evropských zemích a neúčast Spojených států na nových dohodách.

Z celkových cílů udržitelného rozvoje vytyčených Organizací spojených národů pro rok 2030 se v roce 2026 daří plnit podle harmonogramu pouze 36 procent. Zbývající body nabírají zpoždění nebo stagnují.

Často kladené otázky

Proč je hranice oteplení o 1,5 °C považována za prakticky nedosažitelnou?

Důvodem je vyčerpaný uhlíkový rozpočet a tepelná setrvačnost oceánů. I při okamžitém ukončení veškerých emisí by teplota vzrostla přibližně o dalších 0,5 °C, než oceány dosáhnou rovnováhy s atmosférou.

Jak se liší projevy počasí při oteplení o 1,5 °C a 2,7 °C?

Při oteplení o 2,7 °C se schopnost atmosféry pojmout vodní páru zvyšuje téměř o 20 % vůči předindustriálnímu stavu, což vede k výrazně ničivějším přívalovým srážkám. Zpomalení tryskového proudění zároveň násobně zvyšuje frekvenci a délku blokujících vln veder a sucha.