Zatímco vlády i korporace investují miliardy do technologií, které ze vzduchu přímo odsávají oxid uhličitý, nová vědecká studie vydaná v květnu 2026 přináší nepříjemnou zprávu: za stejné peníze přinesou solární panely a větrné elektrárny mnohonásobně větší přínos pro klima i lidské zdraví. A v nejhorším scénáři může přímé zachycování CO₂ situaci dokonce zhoršit.
Přímé zachycování CO₂ ze vzduchu – v angličtině označované jako DAC (Direct Air Capture) – bývá prezentováno jako technologická záchrana klimatu. Strojní zařízení nasává vzduch, chemicky zachytí oxid uhličitý a uloží jej pod zem. Zní to lákavě. Jenže vědci z renomovaných amerických institucí nyní přišli s výsledky, které tuto strategii staví do zcela jiného světla.
Solární panely vs. klimatické „vysavače" – srovnání, které mluví za vše
Studie publikovaná v odborném časopise Communications Sustainability v květnu 2026 modelovala zdravotní a klimatické dopady dvou strategií: investic do velkoplošné sluneční a větrné energie versus investic do přímého zachycování CO₂. Výzkumný tým vedený Dr. Yannai Kashtanem z organizace PSE Healthy Energy spolupracoval s odborníky z Boston University School of Public Health a prestižní Harvard T.H. Chan School of Public Health.
Výsledky jsou jednoznačné: obnovitelné zdroje přinášejí v každém analyzovaném regionu a scénáři násobně větší přínos na každý utracený dolar – jak z hlediska snižování emisí skleníkových plynů, tak z hlediska ochrany veřejného zdraví.
Studie analyzovala 22 energetických regionů Spojených států v časovém horizontu 2020–2050 a testovala přímé zachycování CO₂ ve čtyřech scénářích – od současných komerčních podmínek (spotřeba 5 500 kilowatthodin a cena 1 000 dolarů za zachycenou tunu CO₂) až po nejoptimističtější předpoklady (800 kWh a pouhých 100 dolarů za tunu). Za všech podmínek vyhrály solární a větrné elektrárny.
Paradox: DAC může být v součtu klimaticky škodlivý
Ještě závažnějším zjištěním je, že za současných reálných podmínek může být přímé zachycování CO₂ klimaticky kontraproduktivní. Pokud jsou zařízení DAC napojená na elektroenergetickou soustavu, která stále z velké části závisí na fosilních palivech, spotřebují tolik energie, že v součtu vyprodukují více skleníkových plynů, než zachytí.
„Naše studie zdůrazňuje, že být uhlíkově negativní nestačí k tomu, aby bylo přímé zachycování CO₂ dobrou investicí," upozornil Dr. Kashtan.
Citát, který si výzkumníci zvolili jako motto své práce, je přitom výstižně jednoduchý: „Pokud vám teče dřez, nejprve zavřete kohoutek – teprve potom vytírejte podlahu." Jinými slovy: dokud svět stále spaluje fosilní paliva, nemá smysl utrácet obrovské sumy za odstraňování jejich důsledků, místo aby se odstraňovaly příčiny.
Zdravotní rizika v okolí DAC zařízení
Studie přinesla i znepokojivé zjištění o zdravotních dopadech. Zařízení na přímé zachycování CO₂ napájená ze sítí závislých na fosilních palivech fakticky soustřeďují lokální znečišťující látky do komunit v blízkosti elektráren, které jim dodávají energii. Jedná se o oxid siřičitý, oxidy dusíku a jemné pevné částice – látky, které způsobují respirační onemocnění, kardiovaskulární potíže a předčasná úmrtí.
Výstavba solárních a větrných elektráren oproti tomu přináší zdravotní přínosy ve všech analyzovaných regionech a ve všech scénářích – bez výjimky.
Co to znamená pro energetickou politiku?
Studie nepopírá, že přímé zachycování CO₂ může mít svou roli v klimatickém řešení – zejména v odvětvích, kde je dekarbonizace technicky velmi obtížná (cementárny, ocelárny, letecká doprava). Jenže jako náhrada za budování obnovitelných zdrojů je technologicky i ekonomicky nevhodná.
Výsledky jsou důležitým signálem pro politiky, kteří rozhodují o přidělování klimatických fondů. Mezinárodní agentura pro obnovitelnou energii (IRENA) přitom uvádí, že globální kapacity obnovitelných zdrojů v roce 2025 dosáhly rekordního přírůstku 692 GW, zatímco náklady na solární energii klesly za poslední dekádu o více než 90 %. Přímé zachycování CO₂ přitom zůstává záležitostí několika pilotních projektů s náklady, které zatím neumožňují škálovatelné nasazení.
Výzkum financovaný nadací ClimateWorks Foundation tak přichází ve chvíli, kdy vlády po celém světě plánují velké investice do takzvaných „záporných emisí". Vědecké výsledky naznačují, že každý dolar vložený do solárních a větrných elektráren dělá pro klima a lidské zdraví nesrovnatelně více než tentýž dolar utracený za zachycování CO₂ ze vzduchu.
Česko a kontext obnovitelné energie
Pro českou diskusi je studie obzvláště relevantní. Česko patří podle zprávy za první čtvrtletí 2026 k zemím s nejnižším podílem obnovitelných zdrojů v EU – solární a větrná energie pokrývají jen zlomek naší spotřeby. Místo debat o futuristických zachycovacích technologiích máme před sebou jednoduché a levnější řešení: výrazně urychlit výstavbu solárů a větrníků.
Technologický optimismus je sice pochopitelný, ale čísla mluví jasně. Jak konstatují vědci z Harvardu a Bostonu: nejlepší klimatická technologie je ta, která je dostupná, funkční a levná – a tu máme k dispozici již dnes.
Co je přímé zachycování CO₂ ze vzduchu (DAC) a jak funguje?
DAC je technologie, která pomocí chemických procesů nasává vzduch a z něj extrahuje oxid uhličitý, jenž je následně stlačen a uložen hluboko pod zemský povrch nebo využit průmyslově. Zachytit jednu tunu CO₂ stojí v současnosti přibližně 1 000 dolarů a vyžaduje zhruba 5 500 kilowatthodin elektrické energie – tedy přibližně tolik, kolik průměrná česká domácnost spotřebuje za rok a půl.
Proč je přímé zachycování CO₂ tak energeticky náročné?
Koncentrace CO₂ v atmosféře je relativně nízká (přibližně 0,04 %), takže stroje musí zpracovat obrovské objemy vzduchu, aby zachytily smysluplné množství plynu. Chemická separace a komprese vyžadují velké množství energie. Pokud tato energie pochází z fosilních paliv, DAC může v součtu skleníkové plyny dokonce přidávat, nikoliv odstraňovat.
Má přímé zachycování CO₂ vůbec smysl?
Ano, ale jen v konkrétních situacích. Vědci se shodují, že DAC může hrát roli při odstraňování „zbytkových" emisí z odvětví, která nelze přímo elektrifikovat – jako je letectví, výroba cementu nebo oceli. Jako náhrada za budování obnovitelných zdrojů energie však není ekonomicky ani klimaticky opodstatněná. Nejprve je třeba zastavit příval emisí, pak teprve mohou „klimatické vysavače" smysluplně pomoci.
