Skrytý akcelerátor tání Antarktidy: vědci odhalili mechanismus, který může zdvojnásobit úbytek ledu

Jak objev vznikl: když se led sám stane spouštěčem

Mezinárodní tým vědců vedený Madeleine K. Youngsovou z University of Maryland ve spolupráci s odborníky z UCLA, MIT a Caltechu zveřejnil v květnu 2026 v časopise Nature Geoscience přelomovou studii, která popisuje dosud neznámou zpětnou vazbu mezi táním ledu a oceánskou cirkulací. Princip je překvapivě přímočarý — a o to víc znepokojivý. Normálně se u dna oceánu v blízkosti Antarktidy drží vrstva studené, slané a tudíž husté vody, která funguje jako přirozená bariéra. Ta brání teplejším vodám z hlubin oceánu, aby se dostaly k základně ledových šelfů. Jenže když led taje, uvolňuje se obrovské množství sladké vody. Ta tuto ochrannou bariéru „ředí" — snižuje její hustotu — a tím ji oslabuje. Následek? Teplejší voda z hlubin prorazí oslabenou bariéru, dostane se k ledovému šelfu a způsobí další tání. A další tání znamená další sladkou vodu, která bariéru ještě víc oslabí. Vzniká tak sebeposilující cyklus, který vědci označují jako „pozitivní zpětnou vazbu tání" a který může dramaticky urychlit úbytek antarktického ledu. „Modely, které používají IPCC a další klimatické instituce pro projekce vzestupu hladiny oceánů, tuto zpětnou vazbu zatím vůbec nezahrnují," upozorňuje studie. To znamená, že dosavadní odhady budoucího zvyšování mořské hladiny mohou být podhodnocené.

Dvě třetiny budoucího tání — a regionální rozdíly

Klíčové číslo, které výzkum přináší, je následující: pozitivní zpětná vazba tání představuje přibližně dvě třetiny celkového nárůstu rychlosti odtávání napříč všemi antarktickými ledovými šelfy. To je zásadní zjištění, protože bazální tání — tedy tání ledu zespodu vlivem teplejší oceánské vody — je již nyní největším zdrojem úbytku antarktické ledové hmoty. Zajímavé je, že mechanismus nefunguje všude stejně. Vědci identifikovali dvě protichůdné tendence. V oblasti Weddellova moře, kde se přirozeně tvoří hustá studená voda, převládá zesilující (pozitivní) zpětná vazba — oteplování narušuje tvorbu husté vody a umožňuje teplejším proudům pronikat k ledovým šelfům. Naopak v oblasti Amundsenova moře a při západním pobřeží Antarktického poloostrova, kde už dnes dochází k masivnímu tání (včetně nechvalně známého ledovce Thwaites), vytváří sladká voda z tání jakousi studenou „ochrannou vrstvu", která dočasně brzdí přísun teplejší vody. Tato ochrana je však vykoupena obrovským úbytkem ledu jinde — a jakmile se změní směr mořských proudů, může ochranný efekt rychle pominout.

Kanály v ledu: druhý akcelerátor tání

Jen několik dní před zveřejněním studie Youngsové publikoval jiný tým — vedený vědci z norského iC3 Polar Research Hub v Tromsø — v časopise Nature Communications další znepokojivý objev. Ukázalo se, že na spodní straně ledových šelfů se vlivem tání vytvářejí kanály — dlouhé rýhy, ve kterých se teplá voda zachytává a nemůže odtéct. V těchto kanálech je tání ledu až desetinásobně rychlejší než v jejich okolí. A co víc — jak kanály rostou, zachytávají stále víc teplé vody, čímž se dál prohlubují. I zde tedy vzniká nebezpečná pozitivní zpětná vazba. Studie se zaměřila konkrétně na ledový šelf Fimbulisen ve východní Antarktidě, tedy v oblasti, která byla dosud považována za relativně stabilní. „I ‚studené' východoantarktické šelfy mohou být zranitelnější, než jsme si mysleli," varují autoři.

Co už víme: Rossův šelf a neplánovaný ponor

Obě letošní studie navazují na dřívější výzkumy, které naznačovaly, že něco pod antarktickým ledem „nesedí". V roce 2024 zveřejnil tým z University of East Anglia v časopise Science Advances výsledky náhodného objevu: jejich autonomní podmořský kluzák Marlin se při rutinní misi v Rossově moři neplánovaně „ztratil" a čtyři dny strávil uvězněný přímo pod Rossovým ledovým šelfem. Během 79 ponorů zaznamenal padesátimetrovou vrstvu relativně teplé vody, která pronikla do kavity pod šelfem a tavila led zespodu. Analýza následně ukázala, že transport tepla do kavity pod Rossovým šelfem se za posledních 45 let systematicky zvyšuje — v průměru o čtyři tisíciny stupně ročně. Zdánlivě nepatrné číslo, ale znamená to až 20–80 cm dodatečného úbytku ledu ročně. Hlavním viníkem jsou takzvané Ekmanovy proudy — proudění poháněné větrem, které žene teplou vodu z otevřeného moře pod ledový příkrov.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Česká republika sice nemá mořské pobřeží, ale důsledky antarktického tání se jí týkají víc, než by se mohlo zdát. Podle šesté hodnotící zprávy IPCC již globální hladina oceánů stoupla od roku 1900 přibližně o 20 cm a tempo růstu se zrychluje. Satelitní měření programu Copernicus potvrzují, že antarktický ledový příkrov ztrácí v průměru přes 150 miliard tun ledu ročně. Pro střední Evropu to znamená několik konkrétních rizik: Extrémní počasí častěji. Teplejší oceány znamenají více energie pro atmosférické jevy — od silnějších bouří po delší vlny veder. Česká republika zažila v posledních letech několik „pětisetletých" povodní během pouhých dvou desetiletí. Změna režimu srážek. Rozvrat oceánské cirkulace ovlivňuje rozložení srážek nad Evropou. Mění se tím i vodní režim českých řek — delší sucha střídají intenzivní přívalové deště. Ekonomické dopady. I vnitrozemský stát je součástí globální ekonomiky. Narušení přístavů, zemědělské produkce nebo dodavatelských řetězců v pobřežních oblastech se přenáší i do Česka.

Proč na tom záleží právě teď

Rok 2026 je klíčový i z klimatického hlediska. Podle Světové meteorologické organizace (WMO) existuje významná pravděpodobnost, že současná dekáda bude nejteplejší v historii měření. Data ze služby Copernicus Climate Change Service ukazují, že průměrná globální teplota již překračuje předindustriální úroveň o přibližně 1,3 °C. Studie Youngsové a jejích kolegů přichází ve chvíli, kdy se ukazuje, že současné klimatické modely systematicky podceňují rychlost změn v polárních oblastech. Pokud se zpětná vazba tání potvrdí v dalších pozorováních — a data z misí jako je evropský satelit CryoSat-2 tomu nasvědčují — bude nutné přepsat scénáře růstu hladiny oceánů směrem nahoru. Není to jen akademická debata. Každý centimetr zvýšení hladiny oceánu znamená, že bouřní přílivy a záplavy zasáhnou o kilometry dál do vnitrozemí — od Benátek přes Hamburk až po Londýn.