Šokující simulace ukazuje, jak by oceán pohltil New York City, kdyby roztály všechny světové ledovce. Současně však vědci varují, že reálné riziko je ještě větší: nová studie odhalila, že hladina moří je ve většině pobřežních oblastí systematicky podceňována o desítky centimetrů — a stovky milionů lidí tak žijí blíže zkáze, než si dosud kdo dokázal představit.
Z New Yorku pod vodou: simulace, která zamrazí
Na sociálních sítích koluje znepokojivá simulace od studia MetaBallStudios Lite, která od července 2023 získala téměř 150 tisíc zhlédnutí. Video detailně znázorňuje, co by se stalo s New Yorkem, kdyby všechny ledovce a ledové čepičky na Zemi okamžitě roztály. Podle údajů americké geologické služby USGS by v takovém případě hladina světových oceánů stoupla o přibližně 70 metrů — a město by se proměnilo v moderní Atlantidu.
Simulace ukazuje, jak by se voda nejprve vkrádala do ulic Manhattanu, postupně zaplavovala níže položené čtvrti a nakonec by pohřbila většinu metropole. Přežily by jen nejvyšší mrakodrapy jako One World Trade Center, Central Park Tower nebo One Vanderbilt. Budovy jako One Liberty Plaza či Trump Tower by však zmizely pod hladinou. Miliony obyvatel by byly přinuceny opustit své domovy — a podobný osud by postihl všechna pobřežní města světa, včetně Barcelony, Sydney, Hongkongu nebo kalifornského Malibu.
I když jde o teoretický scénář, realita je znepokojivější, než se zdálo. NASA ve svých měřeních potvrzuje, že grónský a antarktický ledový štít se zmenšují tempem, které překonává dřívější předpovědi. Satelity GRACE Follow-On, které agentura provozuje od roku 2018, neustále sledují hmotnost ledovců a varují před zrychlujícím se úbytkem.
Vědci přiznávají chybu: moře je výše, než jsme si mysleli
Zatímco simulace budí emoce, vědecká studie publikovaná v prestižním časopise Nature začátkem března 2026 přináší ještě palčivější zjištění. Geografové Katharina Seegerová a Philip Minderhoud z nizozemské Wageningen University analyzovali 385 odborných prací z období 2009–2025 a zjistili, že většina z nich podceňuje současnou hladinu moří. Průměrný rozdíl činí 24 až 30 centimetrů, ale v některých oblastech globálního jihu, zejména v jihovýchodní Asii a Indo-Pacifiku, může být skutečná hladina vyšší dokonce o 1 až 1,5 metru než uvádějí standardní modely.
Proč se vědci mýlili?
Problém spočívá v metodologii. Většina studií při hodnocení pobřežních rizik nepoužívala přímá měření hladiny moří z mareografů, bójí nebo satelitů, ale spoléhala na takzvané geoidové modely. Ty představují virtuální model oceánu založený na zemské gravitaci a rotaci, avšak nezohledňují klíčové faktory: oceánské proudy, větry, teplotu a slanost vody, příliv a odliv.
"V realitě je hladina moří ovlivněna dalšími faktory, jako jsou větry, oceánské proudy, teplota a slanost mořské vody," vysvětlil Philip Minderhoud pro The Guardian. Důsledkem je, že vědci často vycházeli z nesprávného výchozího bodu při výpočtech budoucího zaplavení. Chyba se promítla dokonce i do zpráv Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), kde bylo v šesté hodnotící zprávě citováno 45 studií s touto nepřesností.
Dopady jsou děsivější, než se čekalo
Nové výpočty ukazují, že při vzestupu hladiny o jeden metr by bylo ohroženo o 37 % více pobřežních oblastí, než se dosud předpokládalo. Počet zasažených osob by mohl dosáhnout až 132 milionů — tedy o 68 % více, než uváděly předchozí odhady. "Nečekala jsem, že bude nesrovnalost tak obrovská," přiznala Katharina Seegerová, vedoucí autorka studie, v rozhovoru pro The New York Times.
Nejmenší odchylky byly zjištěny ve východní Severní Americe a v severní a západní Evropě, kde jsou měřicí sítě hustší. Přesto i zde platí, že každý centimetr navíc znamená dřívější a intenzivnější dopady bouřek, přílivových vln a povodní.
Co to znamená pro Česko a střední Evropu?
Česká republika sice nemá přímý přístup k moři, ale není před důsledky zvyšující se hladiny oceánů imunní. Klimatický systém je propojený: tání ledovců ovlivňuje salinitu a teplotu vody v Atlantiku, což má dopad na proudění v atmosféře nad Evropou. Změny v termohalinním oběhu mohly podle studií z posledních let přispět k extrémnějším sezónám ve střední Evropě — od ničivých povodní po delší období sucha.
Beyond globálních souvislostí je zde i ekonomický a sociální rozměr. Zaplavení pobřežních megaměst by vyvolalo migrační vlny dosud neviděných rozměrů. Světová meteorologická organizace (WMO) i IPCC opakovaně varují, že klimatická migrace se stane jedním z největších bezpečnostních výzev 21. století. Pro malou, otevřenou ekonomiku jako je ta česká by to znamenalo tlak na trh práce, sociální systémy i infrastrukturu.
V tuzemském kontextu je také třeba zmínit, že podceňování rizik není výsadou oceánů. I v Česku se potýkáme s problematikou nepřesných povodňových map a podceněných scénářů extrémních srážek, jak ukázaly srpnové povodně v minulých letech. Princip je stejný: pokud vycházíme z chybného základu, naše příprava je odsouzena k selhání.
Rok 2024 překonal očekávání
Jako by studie v Nature nestačila, NASA v roce 2024 zaznamenala nečekaně rychlý vzestup globální hladiny moří. Podle satelitních dat portalu Sea Level Change stoupla hladina od roku 1993 celkově o 96,1 milimetru, přičemž tempo zrychlení v posledních letech překonává lineární trendy. Samotná antarktická ledová pokrývka ztrácí ročně přes 131 gigatun ledu, Grónsko dokonce 262 gigatun — a obě čísla rostou.
Matt Palmer, specialista na zvyšování hladiny moří z britského Met Office Hadley Centre, pro Yale Environment 360 konstatoval: "Vědci systematicky podceňují dopady zvyšování hladiny moří v souvislosti se změnou klimatu. Mohli bychom vidět ničivé dopady mnohem dříve, než se předpovídalo — zejména v globálním jihu."
Budoucnost závisí na datech i politické vůli
Seegerová a Minderhoud svou studii nepojali jen jako varování, ale i jako výzvu k nápravě. Zveřejnili otevřenou databázi pobřežních hladin moří založenou na satelitních měřeních, kterou mohou využít urbanisté, pojistitelé i politici při plánování. „Doufáme, že vědecká komunita dokáže udělat krok vpřed společně,“ uvedla Seegerová.
Pro běžné obyvatele to znamená jedno: důvěra v mapy a modely má své limity. Klimatická změna nečeká, až si ji věda dokonale popíše. Zatímco svět diskutuje o dlouhodobých cílech snižování emisí, reálná hladina moří stoupá rychleji, než jsme ochotni přiznat — a s ní roste i cena za naše zpoždění.
Proč je rozdíl mezi geoidovým modelem a skutečnou hladinou moří tak velký?
Geoidové modely vycházejí především z gravitace a rotace Země, ale nezohledňují lokální faktory jako oceánské proudy, větry, salinitu nebo sezónní změny teploty vody. V oblastech s komplexním oceánským prouděním, jako je jihovýchodní Asie, mohou být odchylky od skutečnosti i několik metrů.
Může zvýšení hladiny moří ovlivnit i vnitrozemské státy jako Česko?
Ano, i když nepřímo. Tání ledovců ovlivňuje teplotu a salinitu Atlantiku, což mění atmosférické proudění nad Evropou. To může vést k extrémnějším povodním, vlnám veder nebo naopak suchým obdobím ve střední Evropě. Kromě toho globální migrační tlaky po zaplavení pobřeží zasáhnou i českou ekonomiku a společnost.
Jak rychle by mohla hladina moří skutečně stoupnout o jeden metr?
Podle odhadů IPCC se při současných emisních scénářích může hladina moří zvýšit o 28 až 100 centimetrů do konce století. Nová studie však naznačuje, že kvůli podceněné výchozí hladině mohou být dopady citelné mnohem dříve, než modely předpokládaly — zejména v oblastech s rychlejším táním ledovců.