V přístavu Rotterdam — největším v Evropě — se právě píše nová kapitola energetické transformace. Francouzský průmyslový gigant Air Liquide tento týden přijal první elektrolyzéry pro projekt ELYgator: továrnu na zelený vodík s výkonem 200 MW, která bude jednou z největších svého druhu na kontinentu. Nejde o plán na papíře. Stroje přijely, stavba začala — a do konce roku 2027 by Rotterdam měl produkovat 23 000 tun zeleného vodíku ročně.
Co je ELYgator a proč na tom záleží?
Projekt ELYgator (Electric Hydrogen Generation) vznikl z jednoduché, ale velmi obtížně splnitelné myšlenky: vyrábět vodík bez fosilních paliv ve skutečně průmyslovém měřítku. Doposud výroba vodíku z vody pomocí elektrolýzy probíhala buď v laboratořích, nebo v malých pilotních projektech. Rotterdamský závod to má změnit.
Air Liquide investuje do projektu více než 500 milionů eur. Na ploše průmyslového areálu Maasvlakte — přímořské části přístavu vybudované na uměle navršeném pozemku — vyrostou elektrolyzéry s celkovým instalovaným výkonem 200 megawattů. To je výkon srovnatelný s menší elektrárnou.
Zelený vodík vyrobený v ELYgatoru zamíří potrubím přímo do rafinerie společnosti TotalEnergies v belgických Antverpách. Ta si zajistila odběr 15 000 tun ročně — tedy plných 65 % plánované kapacity závodu. Zbývající produkce poputuje k dalším průmyslovým zákazníkům v regionu.
Technologie, která tohle umožňuje
ELYgator je v Nizozemsku první projekt, který kombinuje dva typy elektrolyzérů na jednom místě: technologii PEM (Proton Exchange Membrane) a alkalické elektrolyzéry. Elektrolyzéry PEM dodává Siemens Energy prostřednictvím společného podniku s Air Liquide — právě tyto stroje dorazily do přístavu 28. května 2026.
Každý typ má jiné výhody. PEM elektrolyzéry reagují rychle na výkyvy ve výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů, což je klíčové při provozu závislém na větru a slunci. Alkalické systémy jsou zase prověřenější a levnější při stabilní výrobě. Kombinace obou technologií dává ELYgatoru větší flexibilitu a odolnost.
Aby byl vodík opravdu zelený, musí vznikat z elektřiny z obnovitelných zdrojů. Air Liquide má pro zásobování závodu smluvně zajištěnou elektřinu z větrných a solárních parků. Rotterdam leží blízko severomořských větrných farem — a to není náhoda.
500 milionů eur a podpora EU
Tak velká investice se nerodí snadno. Air Liquide využilo hned tři zdroje veřejného financování:
- Holandský program OWE — státní dotace na výrobu zeleného vodíku
- Inovační fond Evropské unie — financování průlomových nízkouhlíkových technologií
- IPCEI (Important Project of Common European Interest) — unijní program pro projekty strategického celoevropského významu v oblasti vodíku
Zařazení do IPCEI programu je klíčové: znamená, že Brusel projekt vnímá jako součást strategické infrastruktury pro dekarbonizaci Evropy — podobně jako páteřní elektrizační soustavy nebo digitální infrastruktura.
300 000 tun CO₂ ročně? To se sečíst nedá
Číslo, které v komunikaci kolem projektu padá nejčastěji, je 300 000 tun CO₂ ročně — tolik emisí by ELYgator měl eliminovat oproti scénáři, kdy by rafinerie TotalEnergies i nadále používala vodík z fosilního zemního plynu. Pro srovnání: to odpovídá celkové roční produkci emisí přibližně 65 000 průměrných osobních automobilů.
Rafinerie jsou přitom jedním z nejtěžších odvětví pro dekarbonizaci. Na rozdíl od výroby elektřiny nebo osobní dopravy, kde čisté alternativy existují a jsou komerčně dostupné, průmyslové procesy v rafineriích vyžadují vodík jako surovinu — a dosud přicházel téměř výhradně z fosilních paliv. Proto zelený vodík v průmyslovém měřítku není jen ekologický projekt: je to klíčová podmínka pro dekarbonizaci celých průmyslových odvětví.
Kdy a co bude hotovo
Klíčová data projektu ELYgator jsou tato:
- Červenec 2025 — Air Liquide přijalo finální investiční rozhodnutí (FID)
- Květen 2026 — doručení prvních PEM elektrolyzérů, zahájení montáže
- Konec roku 2027 — plánované spuštění plného provozu
Rotterdam není v tomto osamělý. V Holandsku a okolních zemích vznikají nebo jsou plánovány desítky podobných projektů, i když menšího rozsahu. ELYgator však svou velikostí a technologickým ambicemi zatím nemá v Evropě přímou konkurenci.
Co to znamená pro Česko a střední Evropu
Česká republika dosud v oblasti zeleného vodíku výrazně zaostává — a debata o vodíkové infrastruktuře je u nás stále na úrovni strategických dokumentů. Přesto může mít rotterdamský projekt přímou relevanci: jakmile Evropa vybuduje páteřní síť pro přepravu zeleného vodíku — a takové plány existují — mohly by i české průmyslové podniky čerpat z přebytků produkce ze západní Evropy.
Navíc zkušenosti z ELYgatoru — technologické, regulatorní i projektové — budou cenným vzorem pro budoucí investory kdekoliv na kontinentu. Každý velký průlom začíná jedním první závod, který ukáže, že to jde.
Zelený vodík: Je to opravdu budoucnost?
Kritici zeleného vodíku poukazují na jeho nízkou energetickou účinnost — přeměna elektřiny na vodík a zpět na elektřinu ztrácí velkou část energie. Vodík je proto ekonomicky opodstatněný zejména tam, kde elektřinu přímo použít nelze: v průmyslu, v těžké dopravě (kamionry, lodě, letadla) nebo jako chemická surovina.
Pro rafinerie, které vodík potřebují jako surovinu — nikoli jako zdroj energie — tyto výhrady do značné míry neplatí. Podle Hydrogen Europe je průmyslová poptávka po vodíku v EU aktuálně zhruba 8 milionů tun ročně — a téměř veškerý pochází ze zemního plynu. Nahradit byť jen zlomek tohoto množství zelenou alternativou by bylo klimatickým průlomem.
ELYgator má kapacitu 23 000 tun ročně. To jsou ani tři desetiny procenta evropské poptávky — ale cesta musí začít někde.
Co je zelený vodík a čím se liší od „šedého" vodíku?
Zelený vodík vzniká elektrolýzou vody poháněnou elektřinou z obnovitelných zdrojů — vzniká tedy bez emisí CO₂. Šedý vodík, který dnes tvoří drtivou většinu průmyslové produkce, se vyrábí z fosilního zemního plynu a jeho výroba uvolňuje velké množství oxidu uhličitého. Modrý vodík je kompromis: vzniká z fosilních paliv, ale část emisí se zachytává a ukládá pod zem.
Proč je Rotterdam tak důležitou lokalitou pro vodíkové projekty?
Rotterdam je největší přístav v Evropě s hustou průmyslovou infrastrukturou, rafineriemi a chemickými závody. Má přímý přístup k moři — a tedy k budoucím terminálům pro dovoz vodíku nebo amoniaku. Leží poblíž severomořských větrných farem, které mohou zásobovat elektrolyzéry obnovitelnou energií. A disponuje rozsáhlou potrubní sítí pro přepravu plynů k průmyslovým zákazníkům v Belgii, Německu a Nizozemsku.
Může Česko také těžit z rozvoje vodíkové ekonomiky v Evropě?
Ano, i když nepřímo a výhledově. Plánovaná páteřní síť pro přepravu vodíku v Evropě (European Hydrogen Backbone) by měla postupně propojit producenty na západě s odběrateli ve střední a východní Evropě. Pro Česko to znamená možnost zásobovat průmysl — zejména chemický a ocelářský sektor — zeleným vodíkem ze zahraničí. Domácí výroba je zatím ve fázi plánů a pilotních projektů.
