Vědci varují, že Atlantická meridionální překlápěcí cirkulace (AMOC) – složitý systém oceánských proudů, který přivádí teplo z tropů až k evropským břehům – výrazně ztrácí na síle. Některé studie naznačují, že transport tepla do Evropy se mohl snížit až o polovinu ve srovnání s dobou před průmyslovou revolucí. Co by takové zpomalení znamenalo pro klima v Česku a celé střední Evropě?
Co je AMOC a proč je pro Evropu klíčová
Atlantická meridionální překlápěcí cirkulace, známá pod zkratkou AMOC, je obrovský „dopravní pás“ vody v Atlantském oceánu, který přenáší teplo z rovníkových oblastí směrem k severu. Tento proces začíná u břehů Floridy, kde teplý a slaný Golfský proud proudí severovýchodním směrem. V blízkosti Grónska a Islandu se voda ochlazuje, zhusťuje a klesá do hlubin, kde se vrací zpět na jih. Právě tento koloběh umožňuje, že západní a severní Evropa má mnohem mírnější klima, než by odpovídalo její zeměpisné šířce.
Podle odhadů mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) přenáší AMOC až 25 % veškerého tepla směřujícího do severní polokoule. Bez tohoto přirozeného „topení“ by byly průměrné teploty ve Skandinávii, Británii a západní Evropě o 4 až 10 °C nižší. I pro střední Evropu, včetně České republiky, má tento oceánský systém zásadní význam – ovlivňuje totiž trajektorie tlakových výší a níží, které určují naše počasí po celý rok.
Alarmující údaje ze studií
V posledních letech se vědecká pozornost stále častěji upírá k náznakům, že AMOC výrazně slábne. Studie publikovaná v renomovaném časopise Nature Geoscience v listopadu 2024 ukázala, že od roku 1950 došlo k poklesu intenzity cirkulace průměrně o 0,46 sverdrupu za dekádu. Systém RAPID, který od roku 2004 monitoruje proudění v Atlantiku pomocí podmořských kabelů a čidel na šířce 26° severní zeměpisné šířky, rovněž zaznamenává trendy odpovídající oslabení proudu.
Podle rekonstrukcí paleoklimatologů byl AMOC před nástupem masivního průmyslového znečištění výrazně silnější. Některé modely a proxy data naznačují, že současná intenzita cirkulace by mohla být snížena až o 50 % ve srovnání s předindustriální dobou. I když přesná čísla zůstávají předmětem vědecké diskuse – část odborníků upozorňuje na přirozenou variabilitu systému – shoda panuje v jednom: trend je jednoznačně klesající.
Proč cirkulace zpomaluje
Hlavními viníky oslabování AMOC jsou oteplování povrchových vod a snížení salinity v severním Atlantiku. Zvýšené teploty snižují hustotu vody, což znesnadňuje její klesání do hlubin. Zároveň tání grónského ledovce a arktického mořského ledu vnáší do oceánu obrovské množství sladké vody. Podle programu Copernicus Climate Change Service se tempo úbytku arktického ledu v posledních dekádách zrychlilo, což přispívá k další destabilizaci cirkulace.
Dalším faktorem jsou změny v atmosférické cirkulaci a srážkových režimech. Intenzivnější deště nad severním Atlantikem ředí slanou vodu, a tím ještě více oslabují „motor“ celého systému. Kombinace těchto jevů vytváří zpětnou vazbu: čím více se oceán otepluje, tím více se tají led, a tím více se oslabuje proud, který by teplo rozváděl.
Jak by se projevilo zastavení proudu v Česku
Zatímco Spojené království, Island a Norsko by při kolapsu AMOC pocítily ochlazení nejdrastičtěji, i pro Českou republiku by to mělo vážné důsledky. Odborníci z Světové meteorologické organizace (WMO) upozorňují, že zpomalení Atlantických proudů by výrazně změnilo charakter evropského klimatu.
V zimních měsících by mohlo docházet k častějšímu pronikání arktického vzduchu do střední Evropy. To by znamenalo drsnější zimy s nižšími teplotami a větší pravděpodobností mrazů. Současně by se mohlo zvýšit riziko extrémních srážkových událostí, protože zpomalení cirkulace ovlivňuje polohu mezitropické konvergenční zóny a trajektorie cyklón. V létě by naopak mohlo dojít k delším periodám sucha a vlnám veder, neboť změněné proudění by narušilo přirozenou distribuci vlhkosti.
Důsledky by byly patrné i v zemědělství. Česká republika by se mohla potýkat s nestabilnějšími výnosy, posunem vegetačních období a zvýšeným tlakem na zásoby podzemní vody. Lesní porosty by byly více ohroženy nejen změnami teplot, ale také novými škůdci, kteří by se v důsledku proměnlivějšího klimatu mohli rozšířit do vyšších zeměpisných šířek.
Bod zlomu nebo přirozená fluktuace?
Jedním z nejvíce diskutovaných témat v klimatologii je, zda se AMOC pouze zpomaluje, nebo zda se blížíme k tzv. bod zlomu – kritickému bodu, po jehož překročení by cirkulace kolabovala a zůstala v novém, slabém stavu. Paleoklimatologické studie ukazují, že podobné kolapsy se v minulosti skutečně staly. Před 12 800 lety, v době známé jako Mladší Dryas, se náhle uvolnilo obrovské množství sladké vody z tajících ledovců do Atlantiku, což vedlo k ochlazení v Evropě o několik stupňů během pouhých několika desetiletí.
Podle nejnovějších klimatických modelů je pravděpodobnost úplného kolapsu v 21. století nízká pouze v případě, že se podaří udržet globální oteplování pod hranicí 2 °C v souladu s Pařížskou dohodou. V říjnu 2024 vydalo 44 předních klimatologů otevřený dopis, v němž varovali, že riziko kolapsu AMOC bylo dosud vědeckými modely podceňováno. Vyzvali vlády severských zemí k okamžitému přijetí opatření na snížení emisí skleníkových plynů.
Pravdou je, že i částečné oslabení AMOC má měřitelné důsledky. Vědci již zaznamenali zrychlení stoupání hladiny moře na východním pobřeží Spojených států, kde se hromadí voda, kterou by jinak odnesl jižní proud. Současně se mění rozložení teplot v oceánu, což ovlivňuje rybolov a celé mořské ekosystémy.
Může Evropa něco udělat?
AMOC je globální systém, a proto ho nelze „opravit“ lokálně. Klíčem k zachování jeho stability je radikální snížení emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Evropská unie prostřednictvím svého Zeleného úmluvního rámce (Green Deal) klade důraz na dekarbonizaci energetiky, dopravy a průmyslu. Pro Českou republiku to znamená urychlený přechod od uhlí k obnovitelným zdrojům energie a zvýšení energetické efektivity.
Paralelně s tím vědci volají po intenzivnějším monitorování oceánských proudů. Projekty jako RAPID nebo OSNAP (Overturning in the Subpolar North Atlantic Program) poskytují cenná data, ale pokrytí je stále nedostatečné. Lepší predikční modely by umožnily včasnější varování před možnými náhlými změnami a pomohly by státům připravit se na nové klimatické režimy.
Jedno je jisté: oslabování oceánské cirkulace není vzdálená teoretická hrozba. Je to proces, který již probíhá a jehož dopady pociťujeme i v našich zeměpisných šířkách. Ať už jde o nestabilnější zimy, delší sucha nebo extrémní srážky, změny v AMOC jsou dalším důvodem, proč nelze změnu klimatu přehlížet.
Jak rychle by mohla cirkulace AMOC zcela kolabovat, pokud se trend nezastaví?
Podle některých modelů by plný kolaps mohl nastat během několika desetiletí až století, pokud by se globální oteplování nezpomalilo. Některé pesimističtější projekce uvádějí hrozbu již kolem roku 2065, většina odborníků ale považuje za pravděpodobnější postupné oslabování spíše než náhlý kolaps. Klíčové je udržet oteplování pod 2 °C.
Proč je věnována tak velká pozornost zrovna Atlantiku, když existují i jiné oceány?
Atlantický oceán je jediný, kde se teplo přenáší aktivně směrem k severní polokouli. Tento unikátní transport má zásadní vliv na klima celé Evropy a východní části Severní Ameriky. Zatímco Tichý oceán je příliš rozlehlý a jeho cirkulace jinak strukturovaná, právě AMOC funguje jako tepelné „srdce“ pro naše podnebí.
Může člověk nějakým technickým zásahem oceánskou cirkulaci „nastartovat“ zpět?
V současnosti neexistuje žádná osvědčená technologie, která by dokázala uměle obnovit intenzitu AMOC. Některé spekulativní návrhy zahrnují solární geoengineering nebo umělé zasolování severního Atlantiku, ale tyto koncepty jsou v rané fázi výzkumu, nesou obrovská rizika nechtěných vedlejších efektů a nejsou považovány za reálné řešení. Nejúčinnější cestou je prevence – snížení emisí skleníkových plynů.