Na první pohled to vypadá jako hromada plastového odpadu na okraji obce. Ve skutečnosti jde o rozdrcené lopatky větrných elektráren — kompozitní materiál, který se rozkládá staletí a pro který v Evropě stále neexistuje fungující recyklační infrastruktura. Kauza nelegálního dovozu německého odpadu z větrníků do České republiky, která se táhne od začátku roku 2025, dostala na začátku června 2026 nový rozměr: policie obvinila čtyři muže a čtyři firmy. Ačkoliv se odpad již z českých obcí odváží zpět do Německa, případ odhalil mnohem širší problém — co dělat s tisícovkami vysloužilých větrných turbín, jejichž éra po celé Evropě teprve začíná končit.
Od Jiříkova po Heršpice: jak se německý odpad dostal do Česka
Příběh začal nenápadně. Na přelomu let 2024 a 2025 začala do areálu bývalé pily v Těchanově, místní části obce Jiříkov na Bruntálsku, přijíždět nákladní auta s materiálem, který měl podle dokumentů obsahovat „čistý plast“ určený ke zpracování na granulát. Jenže skutečnost byla jiná. Materiál prokazatelně pocházel od německé firmy ROTH International se sídlem ve Weidenu v Horní Falci a jednalo se o kompozitní odpad obsahující skleněná vlákna — konkrétně rozdrcené lopatky větrných turbín a části letadel.
Dovoz zajišťovala ostravská společnost Piroplastik. Jenže neměla potřebná povolení. Odpad se přes hranice smí převážet pouze jako materiál k dalšímu zpracování, a to za předpokladu souhlasu úřadů na obou stranách hranice. „Tady obešli všechna pravidla,“ okomentoval situaci tehdejší ministr životního prostředí Petr Hladík, který kauzu označil za „podvodné a trestné jednání“.
Klíčovou roli sehrála starostka Jiříkova Barbora Šišková, která na podezřelé aktivity upozornila a osobně zablokovala jeden z německých kamionů vlastním autem. Česká inspekce životního prostředí, policie a celní správa následně zajistily několik dalších nákladních vozidel dříve, než stačila vyložit svůj náklad. Odpad se ale neomezoval jen na Jiříkov — podobné skládky byly odhaleny i v chráněné oblasti Sovinecko a u Heršpic na jižní Moravě.
Policie přitvrzuje: čtyři firmy a čtyři lidé čelí obvinění
Vyšetřování případu trvalo více než rok a půl. Už v září 2025 skončil ve vazbě český řidič, později i jednatel německé firmy. V březnu 2026 byly v Německu obžalovány dvě osoby. Nyní, na začátku června 2026, přišel zásadní posun: policie rozšířila obvinění na čtyři fyzické osoby a čtyři právnické firmy, přičemž kvalifikace trestných činů byla zpřísněna — nově zahrnuje i ohrožení životního prostředí s vyšší trestní sazbou.
Paralelně s tím probíhalo i odklízení následků. Bavorsko nakonec souhlasilo s financováním odvozu odpadu zpět do Německa a na podzim 2025 odjely z Jiříkova poslední kamiony. Rozbory půdy v dotčených lokalitách naštěstí neprokázaly kontaminaci, přesto zůstává otázka: jak je možné, že se něco takového vůbec stalo?
Proč jsou lopatky větrníků takový problém
Odpověď leží v samotné konstrukci moderních větrných elektráren. Zatímco 85 až 90 procent hmotnosti větrné turbíny — ocelový stožár, gondola, měděné kabely či betonové základy — lze běžně recyklovat, lopatky rotoru představují zcela jinou výzvu.
Lopatky jsou vyrobeny z kompozitních materiálů, typicky ze skelných nebo uhlíkových vláken zalitých v epoxidové či polyesterové pryskyřici. Tyto materiály jsou navrženy tak, aby odolávaly extrémním povětrnostním podmínkám, větru o rychlosti stovek kilometrů za hodinu a únavě materiálu po dobu 20–25 let. Právě tato odolnost je však činí téměř nerecyklovatelnými.
Délka moderních lopatek přesahuje 80 metrů — jsou delší než rozpětí křídel Boeingu 747. Jedna lopatka váží 15 až 25 tun. Když doslouží, nelze ji jen tak hodit do drtiče: kompozitní vlákna ucpávají běžné recyklační linky a při spalování vznikají problematické zplodiny.
Evropa stojí před lavinou odpadu
Rozsah problému je ohromující. Podle údajů evropské asociace WindEurope se očekává, že do roku 2025 bude v Evropě ročně dosluhovat přibližně 25 000 tun lopatek. Do roku 2030 by se toto číslo mohlo zdvojnásobit až na 52 000 tun ročně. Jen v samotném Německu je instalováno přibližně 30 000 větrných turbín, z nichž zhruba třetina se již blíží konci své životnosti nebo ji překročila.
Demontáž jedné větrné elektrárny přitom stojí až 500 000 eur (zhruba 12,5 milionu korun). Není divu, že některé firmy hledají „levnější“ cesty, jak se odpadu zbavit — včetně nelegálního vývozu do zemí s méně přísnou kontrolou.
WindEurope už v roce 2021 vyzvala Evropskou komisi k celoevropskému zákazu skládkování lopatek větrných elektráren od roku 2025. Průmysl se zavázal, že do roku 2025 bude 100 % vyřazených lopatek znovu použito, recyklováno nebo energeticky využito. Realita je ale složitější — a případy jako ten v Jiříkově ukazují, že legislativa bez účinné kontroly nestačí.
Jak se lopatky recyklují dnes — a co přinese budoucnost
V současnosti existuje několik cest, jak s vysloužilými lopatkami naložit:
Spoluspalování v cementárnách je nejrozšířenější metodou. Rozdrcené lopatky se přidávají do cementářských pecí, kde skelná vlákna nahrazují část surovin a polymerní matrice slouží jako palivo. Proces snižuje emise CO₂ při výrobě cementu, energetické využití však znamená, že materiál je po použití ztracen — nejde o pravou recyklaci v duchu cirkulární ekonomiky.
Opětovné použití celých lopatek nebo jejich částí nachází uplatnění v architektuře a designu — například jako konstrukční prvky dětských hřišť, lavičky, zastávky či mosty pro pěší. Tyto projekty jsou však spíše symbolické a nedokážou pojmout průmyslové objemy odpadu.
Do budoucna se nejvíce nadějí vkládá do chemické recyklace — pyrolytického rozkladu, solvolýzy nebo fluidního spalování, které dokážou oddělit vlákna od pryskyřice a umožnit jejich opětovné využití. Tyto technologie jsou však zatím ve fázi pilotních projektů a komerční nasazení v potřebném měřítku je otázkou let, ne měsíců.
Nejen větrníky: solární panely jako další výzva
Problém s odpadem se netýká jen větrné energetiky. Podobná lavina čeká Evropu i v oblasti fotovoltaických panelů. První velká vlna solárních instalací z let 2005–2015 se nyní blíží ke konci své 25–30leté životnosti. Podle odhadů Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii (IRENA) by do roku 2030 mohlo celosvětově dosloužit až 1,7 milionu tun solárních panelů, do roku 2050 dokonce 60 milionů tun.
EU má od roku 2012 směrnici o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (WEEE), která zahrnuje i solární panely. Ty tak musí být recyklovány — výrobci a dovozci mají zákonnou povinnost financovat zpětný odběr a recyklaci. U lopatek větrných elektráren však podobně přísná regulace dosud chybí, což celou situaci komplikuje.
Česká stopa: co na to tuzemská větrná energetika?
Česká společnost pro větrnou energii (ČSVE) se od nelegálních praktik ostře distancovala. „Ukládání komponentů větrných elektráren na nelegální skládky rozhodně nepodporujeme. Jde o dvojí pochybení — jednak v sousední zemi, která se odpadu zbavuje, a jednak u nás, prostřednictvím firmy, která je ochotna odpad dovést za účelem finančního zisku,“ uvedl předseda ČSVE Michal Janeček.
Česká republika má přitom v oblasti větrné energetiky stále jeden z nejnižších instalovaných výkonů v EU — aktuálně zhruba 350 MW, zatímco sousední Rakousko přes 4 000 MW a Německo přes 70 000 MW. Otázka likvidace větrných elektráren se tak České republiky prozatím týká spíše okrajově — přesto se už nyní stává cílovou destinací cizího odpadu, což by mělo být varováním pro budoucnost.
Jsou materiály z lopatek větrných elektráren toxické nebo nebezpečné pro zdraví?
Samotné lopatky z kompozitních materiálů (skelná či uhlíková vlákna a polymerní matrice) nejsou klasifikovány jako toxický odpad ve smyslu chemické nebezpečnosti. Problémem je však jejich fyzická perzistence — v půdě se prakticky nerozkládají a mohou se z nich uvolňovat mikroplasty a drobná vlákna. Při neodborném drcení nebo spalování za nízkých teplot navíc vznikají nebezpečné prachové částice, které mohou dráždit dýchací cesty. Zdravotní riziko tedy vzniká především při neodborné manipulaci, nikoliv ze samotného materiálu.
Jak se Česká republika brání dovozu nelegálního odpadu ze zahraničí?
Přeshraniční přepravu odpadů upravuje nařízení EU č. 1013/2006 a Basilejská úmluva — jakýkoliv vývoz odpadu k likvidaci vyžaduje souhlas odesílající i přijímající země. V praxi je však kontrola problematická, protože odpad bývá deklarován jako „materiál k dalšímu zpracování“ nebo „surovina“. Česká inspekce životního prostředí, celní správa a policie na odhalování nelegálních přeshraničních přeprav odpadů spolupracují, ale kapacity kontrolních orgánů jsou omezené. Kauza z Jiříkova ukázala, že klíčovou roli často hraje všímavost místních obyvatel a samospráv.
Vyplatí se recyklace lopatek ekonomicky, nebo je levnější je skládkovat?
V současnosti je ve většině evropských zemí skládkování lopatek stále levnější variantou než jejich recyklace — proto některé státy jako Německo, Rakousko, Finsko a Nizozemsko skládkování kompozitního odpadu zakázaly. Recyklace jedné tuny kompozitního materiálu vyjde na 150–350 eur v závislosti na použité technologii, zatímco skládkovné se v některých zemích pohybuje okolo 80–120 eur za tunu. S rozvojem chemické recyklace a zpřísňováním legislativy by se však tento poměr měl v následujících letech měnit ve prospěch recyklace.
