Německo riskuje 45 miliard eur za přebujenou vodíkovou síť, varuje studie

Proč Německo sází na vodík

Německo patří mezi země, které vidí v zeleném vodíku klíčový prvek pro dosažení klimatické neutrality do roku 2045. Vodík produkovaný obnovitelnou energií slibuje dekarbonizovat energeticky náročné odvětví, jako je výroba oceli, chemický průmysl nebo těžká doprava. Zároveň by měl snížit závislost na fosilních palivech a posílit energetickou bezpečnost země po ukončení dovozu ruského zemního plynu.

Centrálním kamenem německé vodíkové strategie je tzv. vodíkové jádro — rozsáhlá síť potrubí, která má propojit domácí výrobce, importní terminály a průmyslové spotřebitele. Veřejnost často slyší o částce 19,8 miliardy eur, která představuje odhadované náklady na výstavbu. Skutečné náklady jsou však podstatně vyšší.

Skrytá cena vodíkové sítě

Podle modelování výzkumné instituce Fraunhofer IEG pro německý Spolkový úřad pro sítě (BNetzA) se celkový regulovaný nákladový základ blíží téměř 50 miliardám eur. Do této částky se kromě samotné výstavby započítávají také náklady na financování, převod existujících plynových potrubí na vodík a dlouhodobou údržbu. Navíc provozovatelé sítě již nyní hlásí dodatečné náklady ve výši nejméně 5 miliard eur způsobené nákupy a revizemi projektů — a to v situaci, kdy je dokončeno pouhých 4 procenta plánovaného potrubí, tedy zhruba 400 kilometrů.

Problém není jen ve vysokých investicích, ale v tom, kdo je nakonec zaplatí. Německý zákon o urychlení vodíku, přijatý parlamentem v únoru 2026, označil infrastrukturu pro tzv. modrý vodík za „nadřazený veřejný zájem“. To otevírá dveře masivním státním zárukám, aniž by byla dostatečně zohledněna ekonomická rizika.

Amortizační účet a daňoví poplatníci

Finanční architektura vodíkové sítě stojí na mechanismu zvaném amortizační účet. Jedná se o státem krytou úvěrovou facilitu předfinancovanou prostřednictvím státní banky KfW, která absorbuje počáteční nedostatek příjmů z přepravních tarifů. Stát je právně zavázán pokrýt minimálně 76 procent jakéhokoli nesplaceného zůstatku do roku 2055.

BNetzA stanovil strop přepravního tarifu na úrovni 25 eur za kilowatt rezervované kapacity ročně. Pokud by však poptávka po vodíku zůstala slabá, zvýšení tarifů by bylo neúčinné. Fraunhofer uvádí, že poplatky nad 35 eur/kW ročně jsou v nejhorším scénáři již ekonomicky neudržitelné, protože vyšší ceny ještě rychleji potlačí poptávku. Při omezeném zájmu o vodík by se musely tarify vyšplhat přes 100 eur/kW ročně, což je podle IEEFA úroveň neslučitelná s účastí na trhu.

Ve scénáři omezeného zájmu, kdy by využití potrubí dosáhlo pouhých 20 procent kapacity do roku 2037, by amortizační účet dosáhl k roku 2055 výše 45,7 miliardy eur. Stát by tak musel uhradit nejméně 34,7 miliardy eur z peněz daňových poplatníků. Rozdíl mezi rychlým a omezeným scénářem nasazení vodíku činí právě oněch 45 miliard eur dodatečných veřejných prostředků.

Modrý vodík: další riziko namísto řešení

Studie IEEFA dále upozorňuje na modrý vodík, produkovaný ze zemního plynu s využitím technologie zachycování a ukládání uhlíku (CCS). Tento typ vodíku je prezentován jako cenově dostupnější alternativa, která by mohla udržet provoz sítě, dokud se zelený vodík neprosadí. Ve skutečnosti by však modrý vodík vytvořil druhou vrstvu kapitálově náročné infrastruktury — reformovací zařízení, zařízení na zachycování oxidu uhličitého a potrubí pro jeho transport a skladování — a znovu by ukotvil výrobu ve stejných volatilních plynových trzích, které Německo usiluje opustit.

Náklady a účinnost zachycování uhlíku zůstávají vysoce nejisté. IEEFA varuje, že největší dlouhodobé riziko pro veřejné finance nepředstavuje síť, která zcela selže, ale ta, která funguje „tak akorát“ — natolik, aby uzamkla ekonomiku do trvalé závislosti na plynu a vynucovala otevřené dotace na poptávku napříč všemi sektory.

Varovný signál pro Česko a Evropu

Česká republika i další evropské země pečlivě sledují německý přístup k vodíku. Česko má vlastní vodíkovou strategii, která počítá s výstavbou infrastruktury a podporou projektů v Ústeckém kraji nebo u skupiny ČEZ. Zároveň je ČR geograficky součástí plánovaných evropských vodíkových koridorů, které mají propojit přístavy na severu s průmyslovými centry ve střední Evropě.

Německá zkušenost ukazuje, jak důležité je nejdřív ověřit poptávku, a teprve potom stavět infrastrukturu. IEEFA připomíná precedent v podobě nouzových terminálů na zkapalněný zemní plyn (LNG), které Německo vystavělo po vypuknutí války na Ukrajině. Tyto terminály v roce 2025 využívaly v průměru pouhých 36,3 procenta své kapacity a celková veřejná expozice přesahuje 17 miliard eur. U vodíkové sítě jde o podobný princip přenosu rizika na daňové poplatníky, avšak v mnohem větším měřítku a bez odůvodnění akutní energetickou krizí.

Doporučení expertů

IEEFA ve své zprávě formulovala několik konkrétních doporučení. Především apeluje na fázovanou výstavbu potrubí podle potvrzené průmyslové poptávky, nikoli na základě optimismu. Dále požaduje zveřejnění transparentní cesty splácení amortizačního účtu s automatickými politickými revizemi, pokud využití sítě klesne pod definované prahy. A konečně doporučuje upřednostnit dovoz vodíkových derivátů — amoniaku, methanolu nebo zeleného železa — pro tzv. těžce dekarbonizovatelné sektory před domácími potrubními sítěmi.

Pro české politiky a investory je německé varování mementem. Vodík má své místo v budoucí energetice, zejména tam, kde přímá elektřifikace není technicky proveditelná. Stavět však nákladnou infrastrukturu předem, bez jistoty poptávky, je hazardem s penězi daňových poplatníků — a to nejen v Německu.