Kašmírský Himálaj: ledovce nad 3 000 metrů v ohrožení
Podle nejnovějších dat zveřejněných v deníku Rising Kashmir se kašmírská část Himálaje otepluje rychleji, než vědci dosud předpokládali. Zatímco dříve se za hranici bezpečí pro ledovce považovala nadmořská výška kolem 3 000 metrů, aktuální měření ukazují, že ani tato výška už nestačí. Průměrné teploty v oblasti stoupají dvojnásobným tempem oproti globálnímu průměru a ledovce ustupují i tam, kde se ještě před dvaceti lety jejich úbytek neočekával.
Himálaj, často označovaný jako „třetí pól“ planety, drží po Arktidě a Antarktidě největší zásoby sladké vody v podobě ledu na Zemi. Nachází se zde přibližně 15 000 ledovců, které napájejí veletoky jako Indus, Ganga nebo Brahmaputra. Podle výzkumu publikovaného v roce 2023 ztratily himálajské ledovce mezi lety 2011 a 2020 o 65 % více ledové hmoty než v předchozím desetiletí. Vědci z Mezinárodního centra pro integrovaný rozvoj horských oblastí (ICIMOD) varují, že při současném tempu oteplování by mohlo do konce století zmizet až 80 % himálajských ledovců.
Co se vlastně děje nad 3 000 metry?
Donedávna panovala představa, že ledovce ve vysokých nadmořských výškách jsou vůči oteplování relativně odolné. Chladnější vzduch ve velké výšce by měl brzdit tání — jenže data z posledních let tuto hypotézu boří. Teploty v oblasti Kašmíru a Ladaku stoupají rychleji, než je globální průměr, a to i v nadmořských výškách přes 4 000 metrů.
Příčinou je kombinace několika faktorů. Jednak samotný nárůst globálních teplot způsobený emisemi skleníkových plynů, jednak specifický fenomén nazývaný „elevation-dependent warming“ (oteplování závislé na nadmořské výšce). Výzkumy ukazují, že vysokohorské oblasti se oteplují rychleji než nížiny — v případě Himálaje až o 0,3 °C za dekádu, zatímco globální průměr činí přibližně 0,18 °C za dekádu. To znamená, že zatímco svět se od předindustriální éry oteplil o přibližně 1,2 °C, himálajská oblast zaznamenala nárůst o 1,8 až 2,0 °C.
Dalším faktorem je černý uhlík — saze z průmyslových emisí a spalování biomasy, které se usazují na povrchu ledovců. Tmavý povrch pohlcuje více slunečního záření, což proces tání ještě urychluje. Tento jev vědci označují jako snížení albeda — tedy schopnosti ledovce odrážet sluneční paprsky zpět do atmosféry.
Vodní krize v přímém přenosu
Himálajské ledovce nejsou jen krásnou kulisou — jsou životně důležitým zdrojem vody pro přibližně 1,4 miliardy lidí. Řeky Indus, Ganga, Brahmaputra, Mekong, Jang-c'-ťiang a Žlutá řeka, které pramení na Tibetské náhorní plošině a v Himálaji, zásobují pitnou vodou, zavlažováním a energií obrovské oblasti jižní a jihovýchodní Asie.
V krátkodobém horizontu paradoxně vede tání ledovců ke zvýšenému průtoku v řekách — voda z tajícího ledu dorazí do údolí dřív, než by přirozeně měla. To ale vytváří falešný pocit dostatku. Ve střednědobém horizontu (do roku 2050–2070) dojde k takzvanému „peak water“ — bodu, kdy průtoky dosáhnou maxima a začnou klesat. Následovat bude období chronického nedostatku vody, které podle odhadů Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) zasáhne nejcitelněji právě zemědělské oblasti závislé na zavlažování.
V povodí Gangy by podle projekcí mohly letní průtoky klesnout až o dva třetiny, což by přímo ohrozilo zásobování vodou pro zhruba 500 milionů lidí. Indus, který je pro Pákistán a severozápadní Indii naprosto klíčový, je na ledovcovém tání závislý z více než 40 % svého ročního průtoku.
Glaciální jezera — tikající bomby
S ústupem ledovců souvisí ještě jedno často opomíjené nebezpečí — glaciální jezera. Když ledovec ustoupí, zanechá za sebou prohlubeň vyplněnou tající vodou, často zadržovanou nestabilními morénami — valy z kamení a štěrku. Tyto přírodní hráze mohou při zemětřesení, sesuvu nebo i pouhém nahromadění vody prasknout a způsobit katastrofální záplavy známé jako GLOF (Glacial Lake Outburst Floods).
Podle Mezinárodního centra pro integrovaný rozvoj horských oblastí (ICIMOD) se jen v oblasti hinduistického Kuše a Himálaje nachází přes 3 000 glaciálních jezer, přičemž 47 z nich je označeno jako potenciálně nebezpečná. V roce 2023 zažil indický stát Sikkim ničivé záplavy právě po protržení glaciálního jezera South Lhonak, které si vyžádaly desítky obětí a zničily klíčovou infrastrukturu včetně přehrady Chungthang.
Co to znamená pro Evropu?
Na první pohled se může zdát, že tání himálajských ledovců je pro Českou republiku vzdáleným problémem. Opak je ale pravdou. Globální tání ledovců má přímý dopad na vzestup hladiny oceánů, který neohrožuje jen nízko položené ostrovy, ale i evropská pobřežní města. Podle dat Světové meteorologické organizace (WMO) přispělo tání horských ledovců k celkovému vzestupu hladiny oceánů za poslední dvě dekády zhruba 21 %.
Evropa má navíc svou vlastní verzi himálajského příběhu — Alpy. Alpské ledovce tají ještě rychleji než ty himálajské. Výzkum curyšské ETH z roku 2019 odhaduje, že dvě třetiny alpského ledu jsou při současném trendu odsouzeny k zániku do konce století. V nejhorším scénáři by Alpy mohly být do roku 2100 prakticky bez ledu, s výjimkou malých izolovaných kapes ve vysokých polohách. A to nemluvíme jen o estetické ztrátě — alpské ledovce hrají klíčovou roli v hydrologickém cyklu střední Evropy, ovlivňují průtoky Rýna, Dunaje i Pádu a jsou zásadní pro evropské zemědělství, lodní dopravu i energetiku.
Co říká věda: data a projekce
Služba Copernicus Climate Change Service (C3S) potvrdila, že rok 2024 byl globálně nejteplejším rokem v historii měření, s průměrnou teplotou o 1,6 °C vyšší oproti předindustriálnímu období. To přímo koreluje se zrychleným úbytkem ledovců po celém světě. Podle zprávy World Glacier Monitoring Service (WGMS) ztrácí světové ledovce od roku 2000 v průměru 267 miliard tun ledu ročně, přičemž tempo úbytku se od roku 2015 ještě zvýšilo.
Pro Himálaj jsou klíčové projekce IPCC. Při scénáři oteplení o 2 °C (což je trajektorie, na které se svět aktuálně nachází) by himálajské ledovce mohly do roku 2100 ztratit 50 až 80 % své současné hmoty. Při oteplení o 3 °C, které je při současných emisních trendech realistické, by šlo o ztrátu prakticky kompletní. Důsledky pro vodní bezpečnost Asie by byly nedozírné.
Klimatická změna není abstrakce
Tání himálajských ledovců je jedním z nejviditelnějších a nejlépe zdokumentovaných projevů klimatické změny. Satelitní snímky, pozemní měření i data z dronů ukazují rok co rok tentýž obrázek: ledovce se zkracují, tenčí a mizí. Není to akademická debata o desetinách stupně — jde o osud vodních zdrojů pro šestinu lidstva a o varování, které platí i pro evropský kontinent.
Jak upozorňuje IPCC ve své Šesté hodnotící zprávě, adaptace na úbytek ledovců bude vyžadovat radikální změny v hospodaření s vodou, v zemědělství i v energetice. A to nejen v Asii — i střední Evropa musí počítat s tím, že úbytek alpských ledovců změní vodní režim našich řek. To, co se dnes děje v Kašmíru, je zkrátka předzvěstí toho, co čeká i nás.
Proč se himálajské ledovce oteplují rychleji než zbytek světa?
Jev se nazývá „elevation-dependent warming“ — vysokohorské oblasti absorbují více infračerveného záření kvůli specifickým atmosférickým podmínkám. Navíc usazování černého uhlíku (sazí) na povrchu ledovců snižuje albedo, tedy schopnost odrážet sluneční paprsky. Himálaj se tak otepluje tempem až 0,3 °C za dekádu, zatímco globální průměr je přibližně 0,18 °C za dekádu.
Dotkne se tání himálajských ledovců i České republiky?
Nepřímo ano. Tání himálajských i dalších horských ledovců přispívá ke vzestupu hladiny světového oceánu, což ohrožuje pobřežní infrastrukturu po celém světě. Zároveň stejný mechanismus tání postihuje i alpské ledovce, jejichž úbytek ovlivňuje průtoky středoevropských řek — včetně těch, které pramení v Alpách a ovlivňují hydrologii Dunaje, Rýna a dalších evropských toků.
Lze tání himálajských ledovců ještě zastavit?
Část úbytku je již „zadělána“ — i kdyby emise skleníkových plynů okamžitě klesly na nulu, ledovce by dál ustupovaly kvůli setrvačnosti klimatického systému. Klíčové je však tempo: čím rychleji svět omezí emise, tím více ledovcové hmoty lze zachránit. Každá desetina stupně oteplení, které se podaří zabránit, znamená konkrétní kubické kilometry ledu, které zůstanou zachovány — a s nimi i vodní zdroje pro budoucí generace.
