Grónský ledovec se zdál být symbolem věčnosti. Dnes však vědci spěchají do jeho fjordů s novými technologiemi, aby pochopili, proč tají rychleji, než jakýkoli model předpověděl. To, co objevují pod hladinou arktických zálivů, by mohlo změnit naše chápání klimatických bodů zlomu – a upozornit nás, že některé procesy už možná nelze zastavit.
Proč jsou grónské fjordy klíčové pro budoucnost klimatu
Grónský ledový štít je po Antarktidě druhá největší zásobárna sladké vody na Zemi. Pokud by roztál celý, hladina světových oceánů by stoupla o zhruba 7 metrů. Naštěstí k tomu v dohledné době nedojde, ale i částečný ústup má dalekosáhlé důsledky. Podle dat z Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) přispívá tání Grónska ke zvyšování hladiny moří rychlostí přibližně 0,8 milimetru za rok od začátku 21. století.
Tento příspěvek však není rovnoměrný. Asi dvě třetiny celkové ztráty hmoty pocházejí z dynamiky ledovců, které končí v moři – tzv. mořských koncových ledovců (marine-terminating glaciers). Ty se nacházejí v hlubokých fjordech, kde se setkávají s teplými oceánskými proudy. Právě zde se rozhoduje o rychlosti ústupu celého ledového štítu. Fjordy jsou tak nejen dramatickou přírodní kulisou, ale i kritickým místem, kde se odehrává jeden z nejdůležitějších klimatických procesů planety.
Jak teplý oceán rozežírá ledovce zespoda
Dlouho se věřilo, že hlavní příčinou tání je vzduch – vyšší letní teploty, které roztávají povrch ledovce. V posledních letech se však ukazuje, že podmořské tání hraje daleko větší roli, než se předpokládalo. Teplá voda z Atlantského oceánu proniká podél kontinentálního šelfu do fjordů a dosahuje přímo k čelům ledovců, kde podřezává jejich základy.
V srpnu 2025 publikoval prestižní časopis Nature výsledky výzkumu, který pomocí podmořského fiber-optického kabelu sledoval procesy u čela ledovce Eqalorutsit Kangilliit Sermiat v jihozápadním Grónsku. Vědci zjistili, že odlamování ledových ker (kalvování) vyvolává pod hladinou tzv. vnitřní gravitační vlny, které míchají vodní sloupce a zvyšují přenos tepla k ledovci. Tento proces může zesílit podmořské tání až na 1 metr denně – což je srovnatelné s rychlostí, jakou se ledovec posouvá dopředu. Zjištění bylo natolik překvapivé, že dosavadní modely podmořského tání jej podceňovaly až o dva řády.
Bod zlomu, který se už možná překročil
Klíčovým pojmem v diskusi o grónských ledovcích je mořská nestabilita ledového štítu (Marine Ice Sheet Instability, MISI). Jde o fyzikální princip: pokud se ledovec stáhne do hlubší vody, zvětší se jeho kontaktní plocha s oceánem, tání zesílí, a ledovec se začne stahovat ještě rychleji – a to i bez dalšího oteplování. Tento samoživný mechanismus může vést k nevratnému kolapsu.
Nedávná studie v časopisu Communications Earth & Environment z března 2025 se zaměřila na Sermeq Kujalleq (dříve známý jako Jakobshavn Isbræ), nejrychlejší grónský ledovec. Výzkumníci testovali hypotetický scénář: co by se stalo, kdybychom na dně fjordu postavili umělou bariéru, která by blokovala přítok teplé vody? Výsledek byl znepokojivý – ani nejvyšší možná bariéra nedokázala ledovec zastavit pod silnými emisními scénáři. Ledovec se zřejmě dostal do fáze, kdy je jeho ústup nezadržitelný, a to kvůli kombinaci hlubokého podmořského údolí a oteplování atmosféry.
Nové pobřeží, které mění mapu Arktidy
Ústup ledovců nezůstává bez viditelných stop na krajině. Satelitní analýzy publikované v časopisu Nature Climate Change v březnu 2025 odhalily, že mezi lety 2000 a 2020 vystoupilo v Arktidě zpod ledu celkem 2 466 kilometrů nového pobřeží. Neuvěřitelných 66 % z tohoto nového území se nachází právě v Grónsku. Vědci identifikovali také 35 nových ostrovů, které se osvobodily z objetí ledovců.
Tato mladá paraglaciální pobřeží jsou extrémně dynamická. Bez permafrostu, který se vytváří až po několika letech, jsou sedimenty snadno erodovatelné. Zároveň představují nová ekologická stanoviště, ale i rizika v podobě tsunami vyvolaných odlamováním ker nebo sesuvy půdy. V roce 2017 způsobil sesuv v grónském fjordu Karrat ničivou vlnu, která zničila infrastrukturu a vzala lidské životy.
Co znamená tání Grónska pro Česko a Evropu
Pro české čtenáře může být Grónsko vzdálenou zemí, ale jeho osil má přímý dopad na střední Evropu. Především jde o zvyšování hladiny moří. I relativně malý příspěvek Grónska znamená pro přímořská města v Evropě – od Amsterdamu po Benátky – narůstající rizika záplav při bouřích.
Druhým, méně viditelným, ale možná ještě závažnějším faktorem je slabnutí Atlantické meridionální obracivé cirkulace (AMOC). Studie z roku 2025 naznačují, že přísun sladké vody z tajících ledovců do severního Atlantiku může tuto globální "klimatickou pumpu" zpomalit. AMOC přenáší teplo z tropů k evropským břehům, a pokud by její síla poklesla, mohli bychom v Evropě zaznamenat výraznější výkyvy teplot, častější sucha i intenzivnější bouře. Pro zemědělství v České republice a vodní hospodářství by to znamenalo novou úroveň nejistoty.
Podle Světové meteorologické organizace (WMO) byl rok 2024 opět jedním z nejteplejších v historii měření a hladiny oceánů dosáhly rekordních hodnot. Grónský ledový štít reaguje na tyto změny se zpožděním desítek až stovek let, což znamená, že i kdyby se dnes zastavilo další oteplování, ledovce budou ještě dlouho ztrácet hmotu. Právě proto je výzkum v grónských fjordech tak naléhavý – každý nový poznatek nám pomáhá lépe pochopit, jaké budoucnosti se nevyhneme, a jak se na ni připravit.
Co je to klimatický bod zlomu (tipping point)?
Jde o kritický práh, po jehož překročení se klimatický nebo ekosystémový systém dostane do samoživného procesu, který již nelze jednoduše zvrátit. U grónských ledovců to znamená, že i po zastavení oteplování může ledovec pokračovat v ústupu kvůli vnitřním fyzikálním mechanismům, jako je mořská nestabilita ledového štítu.
Jak rychle by mohla stoupnout hladina moří, kdyby se urychlilo tání Grónska?
V současnosti Grónsko přispívá k růstu hladin přibližně 0,8 mm ročně. Pokud by se urychlil ústup mořských koncových ledovců, tento příspěvek by se mohl zdvojnásobit nebo ztrojnásobit do konce století. Studie IPCC naznačují, že při vysokých emisních scénářích by celý grónský ledový štít mohl v dlouhodobém horizontu přispět k několika metrům zvýšení hladiny moří.
Může člověk nějak zastavit ústup grónských ledovců?
Nedávné modelování ukazuje, že technická opatření jako umělé podmořské bariéry mají jen omezený účinek na velké ledovce, jako je Sermeq Kujalleq. Nejspolehlivější cestou je radikální snížení emisí skleníkových plynů, což by mohlo zpomalit atmosférické oteplování a snížit přísun tepla do oceánů. Dokonce i v nejoptimističtějších scénářích však některé ledovce pravděpodobně dosáhly již nevratného stadia ústupu.