Co je polysilikon a proč je tak klíčový
Polysilikon je základní stavební kámen naprosté většiny solárních panelů, které dnes vidíme na střechách i v solárních parcích. Jedná se o ultračistou formu křemíku — konkrétně o čistotu 99,999999999 % (tzv. 11N) až 99,9999999999 % (12N). To znamená, že na miliardu atomů křemíku připadá jediný atom nečistoty. Výroba něčeho tak čistého vyžaduje nejen špičkovou technologii, ale také obrovské množství levné a stabilní elektřiny.
Bez polysilikonu by neexistovaly fotovoltaické články, které přeměňují sluneční světlo na elektřinu. Jen pro představu: na výrobu jednoho gigawattu (GW) solárních panelů je potřeba zhruba 2 000 tun polysilikonu. Evropa přitom do konce dekády plánuje instalovat desítky GW nových solárních kapacit ročně — odhady hovoří o poptávce 80 000 až 120 000 tun polysilikonu do roku 2030.
Čínská dominance: cena, přebytek i riziko
Globální trh s polysilikonem je dnes pod nebývalým tlakem. Čínští výrobci, kteří ovládají přes 85 % světové produkce, tlačí ceny na historická minima — aktuálně se polysilikon obchoduje za přibližně 5 dolarů za kilogram. Podle mnoha analytiků jde o neudržitelnou úroveň, kdy výrobci prodávají pod výrobními náklady. V USA, kde byla zavedena dovozní cla, dosahují ceny až 26 dolarů za kilogram — pětinásobek čínské ceny.
Situace je paradoxní: čínský trh trpí masivní nadprodukcí, šest největších čínských výrobců údajně plánuje vybrat 7 miliard dolarů na odkup a odstavení zhruba třetiny domácí výrobní kapacity. Analytici z Bernreuter Research varují, že pokud se příliš kapacit uzavře, může do roku 2028 nastat globální nedostatek polysilikonu. Pro Evropu, která nemá vlastní výrobu, by to znamenalo kritickou zranitelnost.
Resilicon: nizozemská odpověď na strategickou hrozbu
Do této situace vstupuje nizozemský startup Resilicon s odvážným plánem. Společnost chce postavit továrnu na polysilikon v oblasti Groningen Sea Ports na severovýchodě Nizozemska, konkrétně ve městě Delfzijl. Projekt už získal přes 14 milionů eur (16,3 milionu dolarů) v počátečním financování a nizozemské ministerstvo hospodářství a klimatu mu v dubnu 2026 udělilo status strategického projektu podle evropského aktu o průmyslu s nulovými emisemi (Net Zero Industry Act, NZIA).
„Potvrzuje to a posiluje naši ambici vybudovat udržitelnou a spolehlivou výrobu polysilikonu v Evropě," komentoval rozhodnutí vlády CEO Resiliconu Remco Rijn. Celkový rozpočet projektu se odhaduje na 900 milionů eur (přes miliardu dolarů) a investiční příležitost zkoumá několik stran pod vedením poradenské společnosti KPMG.
Technologie, která šetří energii
Klíčovou výhodou Resiliconu je přístup k technologii od americké společnosti Advanced Material Solutions (AMS), která podle dostupných informací dokáže snížit spotřebu energie při výrobě polysilikonu až o 30 procent. Tato technologie se již osvědčila v Jižní Koreji a Indii. Resilicon na ni získal exkluzivní licenci pro Evropu, Blízký východ a Afriku.
Výroba poběží tzv. Siemensovým procesem, což je léty prověřená metoda výroby ultračistého křemíku. Společnost plánuje nakupovat téměř veškeré výrobní zařízení v Evropě, čímž posiluje lokální dodavatelské řetězce. Cílem je vyrábět polysilikon čistoty 11N až 12N, který najde uplatnění nejen ve fotovoltaice, ale také v polovodičovém průmyslu a při výrobě silanu — speciálního plynu používaného mimo jiné pro anody baterií.
Energie z moře jako trumf
Výroba polysilikonu je energeticky extrémně náročná — právě cena elektřiny je hlavním faktorem, proč Čína dominuje. Resilicon to chce změnit tím, že svou továrnu napojí přímo na větrné parky v Severním moři. Očekává se, že ceny větrné elektřiny budou s přibývající kapacitou klesat, zejména po roce 2029, kdy mají být spuštěny nové aukční projekty a posílena propojení s Velkou Británií.
„Dnes zůstávají náklady na energii výzvou a rozvodná síť stále potřebuje rozšířit. Ale jak se bude rozvíjet výstavba větrných a solárních zdrojů, ceny by měly klesnout a vytvořit strukturální výhody pro elektrifikaci napříč sektory," vysvětluje strategický poradce Resiliconu Jan Vesseur.
Může Evropa cenově konkurovat?
Resilicon otevřeně přiznává, že v oblasti ceny nemůže soupeřit s čínskými producenty. Místo toho sází na prémiový segment trhu — vysoce kvalitní polysilikon pro pokročilé solární aplikace a polovodiče. „Poptávka po vysoce kvalitním, prémiovém polysilikonu roste," říká Rijn. „Do tohoto segmentu chceme umístit naši výrobu, po boku zavedených hráčů, jako je Wacker Chemie."
Německý Wacker Chemie je v současnosti jediným významným evropským výrobcem polysilikonu. Resilicon by se tak stal druhým velkým hráčem na kontinentu, s počáteční kapacitou 13 000 tun ročně (odpovídá zhruba 6–7 GW solárních panelů) a výhledovým cílem 30 000 tun ročně.
Rijn také upozorňuje, že vyšší cena polysilikonu — například na úrovni 26 dolarů za kilogram jako v USA — by se do konečné ceny solárních panelů promítla jen mírně. „Z makroekonomického hlediska jde o win-win situaci," tvrdí. „Koncoví spotřebitelé mohou zaznamenat mírný dočasný nárůst cen panelů, který lze časem vyrovnat inovacemi a úsporami z rozsahu."
Bez politické podpory to nepůjde
Vedení Resiliconu se netají tím, že bez stabilního a předvídatelného politického rámce se evropská výroba polysilikonu neobejde. Požadují, aby byl křemík formálně uznán za strategicky kritickou surovinu v rámci unijních průmyslových strategií. „Aby byla evropská výroba životaschopná, potřebujeme dočasná ochranná opatření, jako jsou cla nebo ekvivalentní obchodní nástroje, která vytvoří rovné podmínky vůči nízkonákladovým globálním konkurentům," zdůrazňuje Rijn.
Bez koordinované politické podpory podle nich Evropa riskuje, že propásne příležitost obnovit kapacity ve strategicky důležitém odvětví. Resilicon nicméně věří, že pokud se projekt v Nizozemsku osvědčí, mohl by se model replikovat i v dalších evropských zemích — například ve Španělsku, kde je dostatek levné solární energie.
Česká stopa: solární boom bez vlastní suroviny
Pro českého čtenáře je téma obzvlášť aktuální. Česko zažívá v posledních letech solární boom — jen v roce 2025 přibyly tisíce nových fotovoltaických instalací na rodinných domech i firemních budovách. Veškerý polysilikon pro tyto panely ale pochází ze zahraničí, drtivou většinou z Číny. Vybudování evropské výrobní kapacity by znamenalo nejen vyšší energetickou bezpečnost, ale i stabilnější ceny pro české spotřebitele.
Česká republika má navíc silnou průmyslovou tradici v oblasti sklářství a výroby křemíkových materiálů — byť ne v takto extrémní čistotě. Pokud se evropský polysilikonový průmysl rozběhne, mohly by z něj těžit i české technologické firmy jako subdodavatelé.
Jaký je rozdíl mezi polysilikonem pro solární panely a pro polovodiče?
Polysilikon pro polovodiče (čipy) vyžaduje ještě vyšší čistotu než pro solární panely — typicky 11N až 12N oproti 6N–9N u solárních článků. Polovodičový polysilikon je také výrazně dražší, protože každá nečistota může způsobit selhání čipu. Resilicon cílí na oba trhy, což mu dává větší flexibilitu.
Proč se výroba polysilikonu soustředila do Číny?
Hlavními důvody jsou levná elektřina z uhelných elektráren, nižší mzdové náklady, masivní státní subvence a integrované chemické dodavatelské řetězce. Čína do polysilikonového průmyslu investovala stovky miliard dolarů a vybudovala obří továrny, které těží z úspor z rozsahu. Výsledkem je situace, kdy čínští výrobci dokážou prodávat i pod výrobními náklady, aby vytlačili konkurenci.
Kdy by mohla být továrna Resilicon v provozu?
Přesný harmonogram zatím není zveřejněn. Společnost právě dokončuje fázi základního inženýringu a připravuje se na další fázi vývoje včetně povolování, detailního designu a zajištění plného financování ve výši zhruba 900 milionů eur. Realistický odhad spuštění výroby se pohybuje mezi lety 2029–2031, v závislosti na rychlosti schvalovacích procesů a uzavření investičních dohod.
