Co je to supercela?

Definice a základní charakteristiky

Supercela představuje zvláštní typ konvektivní bouře, která se odlišuje od běžných bouřek především přítomností mezocyklony – rotující oblasti nízkého tlaku vzduchu uvnitř bouřkového oblaku. Tato rotující struktura s průměrem 3-8 kilometrů je klíčovým identifikačním znakem supercely a důvodem její mimořádné stability a dlouhé životnosti.

Na rozdíl od obyčejných bouřek, které trvají obvykle desítky minut, může supercela zůstat aktivní 2 až 4 hodiny, výjimečně dokonce více než 10 hodin. Bouřková oblaka supercel dosahují impozantních výšek až 20 kilometrů, v našich zeměpisných šířkách maximálně kolem 15 kilometrů. Typickým znakem je také odklon pohybu bouře od směru větru, který je patrný i na meteorologických radarech.

Jak supercela vzniká

Pro vznik supercely je nezbytná kombinace specifických atmosférických podmínek. Klíčovým faktorem je vysoký vertikální střih větru – výrazná změna rychlosti a směru větru s výškou. Působením tohoto střihu se vytvoří vzduchový vír, jehož osa je původně vodorovná se zemí.

V důsledku silných vzestupných pohybů v bouřkovém oblaku se tato vodorovná osa postupně mění na vertikální, čímž vzniká rotující mezocyklona. Díky oddělení vzestupného a sestupného proudu může supercela kontinuálně čerpat energii z teplého a vlhkého vzduchu po dobu několika hodin, což vysvětluje její pozoruhodnou životnost.

Důležitou roli hrají také vysoké hodnoty CAPE (convective available potential energy) – energie, která se může nad daným místem uvolnit a způsobovat vznik konvektivní oblačnosti a bouřek.

Typy supercel

Nebezpečné projevy supercel

Supercely patří mezi nejnebezpečnější meteorologické jevy kvůli spektru extrémních projevů počasí, které dokáží produkovat. Nejznámějšími jsou tornáda, která však vznikají pouze u jednotek procent všech supercel. Mnohem častěji představují nebezpečí jiné projevy.

Krupobití patří k nejčastějším projevům supercel. Kroupy mohou dosahovat obřích rozměrů – v České republice byly zaznamenány případy s průměrem přes 10 centimetrů, v USA dokonce více než 15 centimetrů. Silné nárazy větru v podobě downburstů mohou dosahovat rychlosti přes 100 km/h a způsobovat rozsáhlé škody na infrastruktuře.

Supercely také produkují přívalové srážky s úhrny, které mohou během krátké doby způsobit lokální záplavy. Intenzivní elektrická aktivita s častými blesky představuje další významné riziko.

Supercely v České republice

I když jsou supercely nejčastější ve Spojených státech amerických, kde pro jejich vznik panují ideální podmínky, rozhodně nejsou výjimečným jevem ani v České republice. Podle databáze Amatérské meteorologické společnosti se na našem území ročně vyskytne několik desítek supercel.

Statistiky ukazují značné meziroční rozdíly – například v roce 2016 bylo potvrzeno 32 supercel, zatímco o rok později dokonce 51. V červnu některých let se může vyskytnout až 27 bouří se supercelárními znaky během jediného měsíce.

Síla supercel na našem území je sice v porovnání s těmi v USA obecně menší, ale rozhodně by se neměly podceňovat. Příkladem může být supercela z srpna 2010, která zasáhla jih Prahy a způsobila škody přesahující 250 milionů korun kvůli intenzivnímu krupobitím.

Detekce a predikce supercel

Moderní meteorologie využívá k detekci supercel především dopplerovské meteorologické radary, které dokáží zachytit rotaci vzduchu uvnitř bouřkového oblaku. Charakteristickým znakem supercely na radaru je takzvané "hook echo" – hákovité echo, které odráží rotační strukturu bouře.

Vizuálně lze supercelu rozpoznat podle několika typických znaků: přestřelujícího vrcholku (overshooting top), rozsáhlé kovadliny a zejména podle rotujícího stěnového oblaku (wall cloud) při základně bouře. Právě v oblasti stěnového oblaku je nejpravděpodobnější vznik tornáda.

Predikce supercel zůstává jednou z nejobtížnějších disciplín v meteorologii. I když dokážeme identifikovat podmínky příznivé pro jejich vznik, přesné předpovídání místa a času vzniku konkrétní supercely je stále velmi náročné.