Patnáctého března 2026 dosáhla rozloha arktického mořského ledu svého zimního maxima — a čísla, která přinesly satelity NASA, jsou varující. Pouhých 14,29 milionu čtverečních kilometrů: hodnota statisticky totožná s loňským rekordním minimem. Poprvé v historii satelitního sledování, které začalo roku 1979, jsme zaznamenali dvě po sobě jdoucí léta s rekordně nízkým zimním maximem arktického ledu. Není to výkyv. Je to trend.
Zprávu zveřejnila NASA společně s Národním střediskem pro data o sněhu a ledu (NSIDC). Vědci upozorňují, že letošní maximum ledu zaostává za průměrem z let 1981–2010 o přibližně 1,3 milionu čtverečních kilometrů — plocha zhruba jako dvojnásobek Texasu, nebo celé Česko vynásobené šestnácti. Arktida se mění rychleji, než se mnozí odvážili předpovídat.
Co říkají satelity
Současná měření kombinují data z japonského radiometru Advanced Microwave Scanning Radiometer 2 a historická srovnání sahající ke satelitu Nimbus-7, který sledoval Arktidu od roku 1978. Ucelená satelitní řada tak pokrývá téměř pět desetiletí.
Obzvláště cenná jsou data z NASA-ova satelitu ICESat-2, který dokáže změřit nejen rozlohu, ale i tloušťku ledu. A výsledky jsou jednoznačné: letošní arktický led je v mnoha oblastech výrazně tenčí než v předchozích letech. Nejdramatičtěji se to projevuje v Barentsově moři severovýchodně od Grónska a v Ochotském moři u japonských a ruských břehů. Kde dříve plul robustní víceletý led, tení nyní jen slabá vrstva jednoletého ledu, která příštímu létu odolá jen stěží.
„Jeden nebo dva nízké roky samy o sobě nutně mnoho neznamenají," říká Walt Meier, glaciolog z NSIDC. „Ale dlouhodobý klesající trend od roku 1979 přispívá k celkové proměně arktického ledu." Klimatolog Zack Labe byl přímočařejší: podmínky v Arktidě v zimě 2026 označil za „velmi alarmující".
Jak to funguje: bludný kruh tání
Proč je úbytek arktického ledu tak závažný? Klíčem je jev zvaný zpětná vazba ledu a albeda (ice-albedo feedback). Bílá ledová plocha odráží 50 až 70 % slunečního záření zpět do vesmíru. Tmavá oceánská hladina, která se pod tajícím ledem odkryje, naopak pohlcuje až 94 % dopadajícího slunečního záření — a přeměňuje je v teplo.
Výsledkem je samoposilující se smyčka: čím méně ledu, tím více tepla oceán pohltí, tím více ledu roztaje. Studie zveřejněné v posledních letech ukázaly, že ztráta arktického ledu mezi lety 1992 a 2018 měla na globální oteplování stejný efekt jako 10 % veškerých skleníkových plynů vypuštěných za totéž období. Arktida se dnes otepluje třikrát až čtyřikrát rychleji než světový průměr — vědci hovoří o takzvané arktické amplifikaci.
Dopad na evropské počasí a Česko
Může se zdát, že Arktida je daleko a věci kolem ní jsou záležitostí tučňáků a ledních medvědů. Opak je pravdou. Úbytek ledu v Barentsově a Karském moři přímo ovlivňuje tryskové proudění (jet stream) — ten vzdušný řetěz proudící ve výšce kolem 10 km, který řídí pohyb tlakových výší a níží nad Evropou.
Oslabené tryskové proudění se stává méně stabilním, „vlní" se do větších oblouků a blokuje počasí na delší dobu na jednom místě. Výsledkem mohou být déle trvající vlny vedra v létě, ale i houževnatější studené epizody v zimě. Česko to zažilo i letos — březnový arktický zvrat, kdy se teplotní rekordy střídaly s mrazy, není nahodilou kapricí přírody, ale součástí širšího vzorce chování atmosféry v oteplující se Arktidě.
Vlhký vzduch nad teplým Barentsovým mořem bez ledové pokrývky navíc snáze proniká do nitra kontinentu a zvyšuje pravděpodobnost vydatných srážek — v závislosti na teplotě jako déšť nebo sníh. Čeští meteorologové to sledují s rostoucí pozorností. Jihočeská universita provozuje vlastní výzkumné stanice na Špicberkách a jejich data přispívají do mezinárodní vědecké mozaiky.
Antarktida: opačný příběh?
Zajímavé srovnání nabízí druhý pól. Antarktický letní led dosáhl svého minima 26. února 2026 na hodnotě 2,58 milionu čtverečních kilometrů — to je sice stále přibližně 260 000 km² pod historickým průměrem, ale ve srovnání s dramaticky nízkými hodnotami z předchozích čtyř let jde o mírné zlepšení. Antarktida a Arktida se nechovají synchronně: jejich dynamika je odlišná, závislá na různých oceánských proudech a atmosférických vzorech.
Vědci ale varují, aby toto relativní zlepšení na jihu nepřekrylo znepokojivý vývoj na severu. Arktida je ekologicky i klimaticky zranitelnější a její proměna má přímé dopady na severní polokouli — kde žijí miliardy lidí.
Kam míříme
Projekce klimatologů jsou přímočaré: pokud emise skleníkových plynů nepoklesnou dramaticky, Arktida bude v létě prakticky bez ledu nejpozději do roku 2050. Některé scénáře počítají s první bezledou arktickou léto ještě před rokem 2040. A i kdyby emise ustaly zítra, setrvačnost systému by tání na několik desetiletí prodloužila.
Letošní čísla jsou proto víc než statistikou. Jsou zrcadlem stavu planety. Druhý rekord za sebou není shoda náhod — je to zpráva, kterou Arktida posílá světu ledovým jazykem, který pomalu, ale jistě taje.
Proč je zimní maximum arktického ledu důležité, když v létě se led stejně výrazně zmenšuje?
Zimní maximum určuje, kolik ledu vstoupí do letní sezóny tání. Čím méně a tenčí led, tím snáze roztaje v létě. Nízké zimní maximum proto přímo zvyšuje pravděpodobnost extrémně nízkého letního minima — a bezledé Arktické léto by bylo klimatickým milníkem s globálními důsledky.
Jak přesně změří satelity tloušťku arktického ledu?
Satelit ICESat-2 využívá laserový altimetr — vysílá krátké laserové pulzy a měří čas jejich odražení zpět. Z výšky ledu nad hladinou oceánu vědci díky znalosti hustoty ledu a vody dopočítají celkovou tloušťku kry. Přesnost měření je v řádu centimetrů i z výšky stovek kilometrů.
Může úbytek arktického ledu způsobit tužší zimy v Česku?
Výzkum ukazuje, že ano — nepřímo. Teplejší Arktida bez ledu oslabuje tryskové proudění, které může „přivést" do Evropy chladné vzduchové masy z východu. Zároveň je ale tento vzduch teplejší než dříve, takže i „arktické vlny" jsou méně drsné než před desetiletími. Výsledkem je větší variabilita počasí a obtížnější předpovědi na delší výhled.